Okno, směrem z ulice, prozařovaly vánoční řetězy, takže se lesklo jako sklovitej, do zlatova opečenej plátek cibule. Pod ním ležel v košíku do spirály spánku zatočenej zlatej retrívr. Ve vzduchu občas zavonělo spálený cukroví a střelnej prach.
j.lada
Zvenku semtam dolehla rána ztlumená jako do polštáře skelný vaty. To si jen auta - ve shonu a ledabyle - políbila tváře nárazníků: Nazdááár, jsem rád, že tě vidím, jak se daří, hezký svátky a hodně zdravíčka, musíme zajít na to pivo, to víš, s časem je to teď, znáš to (…) Bylo zkrátka poznat, že Štědrej večer už pomalu ťuká na okno.
Opakuje se to každej rok. Lidé drží zvyky. Drží se zvyků jako klíště svýho Umweltu. Pokud je jen tak zdáli pozorujete na ulici - nejlépe přes zamženou tabulku skla - je vše v pořádku. Zvídavý povaze to však nestačí, a tak zkusí jít blíž: téměř velikonočně si vykoledovat o přesdržku.
Otazníky, které jsem jako ozdoby pověsil za smysl významu pedantství vánočního úklidu, ekonomicky vysilujícího počtu vánočního cukroví či za “kořeny” Vánoc, proměnily obyčejnou kuchyni v saloon Divokýho Západu.
Bang-bang. Lidé to prostě dělají , jakýpak otázky; drží se svých zvyků a víry jako bigotní katolička zábradlí na namrzlym schodišti nebo jako Melvin Udall rituálů své obsedantně-kompulzivní poruchy. Chraň pánbu do toho nějak zasahovat. “Lepší už to nebude.”
Když jsem vystřílel svůj zásobník otázek, hlesnul jsem do ušáku jako Buffalo Bill, kterýmu právě nafackovala opakovačka.
Lopotně jsem se posbíral, kolty odložil na stůl a raději splynul s proudem zvyků, kterej zasahuje i nevěřící, protože udržuje a obnovuje řád.
Tento typ víry na “ vánočním trhu” nechybí. Držíme se pevně zaběhnutých zvyků a rituálů jako tradiční opory, přestože se nám svět a nejen smysl “svátků” mění doslova pod rukama.
Jakoby se však “v pozdní době moderní” nedostávalo víry jiného typu, a to důvěry. Důvěry v jednotlivce, instituce či politiku, která se ze “služby občanům” proměnila na roveň politik - manažer/podnikatel - stát/ firma.
Tento “druh víry” souvisí více s racionální volbou a poměrem rizika při možném zisku či naopak ztrátě. Do bližšího vztahu ani obchodu nepůjdeme napříště s tím, kdo nás prokazatelně podrazí - a tato zkušenost ovlivní naše budoucí chování jako zpětný náraz opakovačky.
Někomu však důvěřovat musíme, protože i důvěra nám umožňuje snižovat chaos. Žít v prostředí, v němž by od každého jednotlivce šlo očekávat cokoliv, by bylo zcela paralyzující. V nevyzpytatelném chaosu nelze totiž věřit ničemu, a tak v něm ani nelze dlouhodobě žít. Ne nadarmo jedno přísloví Dálného východu říká: ” Lepší být psem v klidných časech, nežli člověkem v době chaosu. “
Proto by v roce 2010 vedle injekcí “růstového hormonu” do svalů ekonomiky rozhodně nebylo na škodu posílit i mnohdy poněkud atrofující akcie důvěry.
