Madonna je globální popová ikona, tanečnice a performerka, které letos mj. bylo padesát. Julia Kristeva je francouzská lingvistka, psychoanalytička a literární teoretička, která mj. v těchto dnech, jako první žena, obdržela cenu Vize 97, po jménech jako Umberto Eco či Zdeněk Neubauer.
Na první pohled by se zdálo, že tyto dvě ženy nemají nic společného: až na ozvuk křesťanství v jejich jménech.
Nejdříve jsem nemohl přijít na to, proč mě přitahují obě tyto "protikladky". Když se mi rozbřesklo, nahlédl jsem, že jsou vlastně stejného rodu. Takříkajíc ze stejné pramáti Evy.
Jsou až nekřesťansky nápadité, proměnlivé, průrazné, provokující a tvůrčí. A při všem tom tělesném či duševním odhalování mají stále své tajemství šifry.
Madonna, stejně jako Kristeva, tvoří sebepřesahováním. Vnějším projevem tohoto je ona neuchopitelná a překvapivá "chameleonovitost" obou dam. Otevřenost pro různé: "ženskost se neuzavírá do těla jako jeho vazal, ale vytváří mnohost světa(...) na níž se vědomě podílí", píše ostatně Kristeva o "zrození Evy".
Kristeva, stejně jako Madonna, přetvářejí sumu svých vlivů, které aktivně nasávají jako houba, tvůrčím způsobem. Neplodí chaos, ale estetický slad a standard poskytující určitou "jouissance": slast. Prýštíci ať již z četby Kristevy a nebo poslechu Madonniních konfesí.
Oběma dámám je společné vzepření se a revolta vůči tradicím. Bouření se uvnitř vlastní kultury a hledání vztahu k sobě sama i ke světu.
Obě v tomto vztahu hledají "religio", původní svazek: posvátné leží ve způsobu jejich promluvy i zpěvu.
Svým vlastním způsobem Madonna i Kristeva usilují o "návrat k matce"; o návrat do mateřského ráje, plného harmonie, radosti a slasti.
Jejich rozdílné osudy a životy tak dávají za pravdu tomu, že člověka nelze poznat a spasit jeho povrchním "očišťováním", ale naopak jeho plným přijetím.
Což je cenná myšlenka, pro kterou stojí za to Madonnu i Kristevu poznat.
MJ
