Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Má milka Tamilka

“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která vydala přesně takový zvuk, jaký může mít jen duté a nevyplněné nedělní odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž. 

Seděli jsme s Lalem na břiše lodi nafouknutém jako Jonášova velryba a utloukali čas.

Pokud bych měl toto místo vyznačit na mapě, použil bych obehrané: Hic sunt leones. Na pláži se totiž ve velkém povalovaly plechovky místního piva Lion super strong, v nichž silný nárazový vítr občas vykouzlil metalový riff slide ostrý jako břitva. Jednu z nich držel Lal v ruce, druhou potahoval z cigarety. Nebyl opilý, natož na plech: jeho skelný a nepřítomný, prázdný pohled se vpíjel do mořské dáli. Byl jedním z těch chlápků, jejichž loď života ještě úplně neztroskotala, jen se už hodně dlouho opravovala v přístavu.            

Čas zabíjení much

Lalovi mohlo mu být něco kolem pětatřiceti. Vlasy pepř a sůl a tmavá, „moukou poprášená“ kůže. Na místní pláž dojížděl každou neděli z rušného města, kde pracoval na směny u bratra v restauraci a bydlel s matkou, jíž měsíc co měsíc pomáhal splácet drahé nájemné.                   

 Týden co týden byl v jednom kole a tento pravidelný ubíjející cyklus narušoval pouze tím, že si na kole zajel na pláž. Volné dny pro něj byly příslibem odpočinku, relaxace, ale postupně též prázdnotou, kterou nedokázal vyplnit.             

Negombo je ‚romba bore‘,“"hrozně nudná díra", říkal Lal,  ale možná tím jen ospravedlňoval to, že na pláži popíjel a „zabíjel mouchy“ (výraz používaný namísto „chytání lelků“).

Vedle „zabíjení much plechovkou s pivem“ však na pláži rovněž přemýšlel, jak z toho ven; na žírném obzoru tudíž vyhlížel lepší zítřky a snad i někde v hloubi duše věřil  tomu, že se na něm objeví lodě naložené zlatem a drahým kořením.          

  Lal de Silva byl náplava, která se před staletími vylila na srílanské břehy společně se srdci portugalských námořníků, jimž dal Bůh „za kolébku malou zemi, ale za hrob celý svět“. Bylo to jedno z témat, o němž nechtěl příliš mluvit, ale obecně se slovy zacházel jako se šafránem a raději kreslil prstem do vyhřátého písku.     

Na rozdíl od Lala jsem si svůj poslední den na ostrově takto nemaloval. Viděl jsem se odpočívat někde na bílé pláži – a ne sedět na exotickém smetišti a s někým sdílet nudu. Nu což. Lal mi jedním cvaknutím otevřel plechovku a jako dva uzívaní lvi v andropauze jsme sledovali, jak se přístavní molo postupně mění na přehlídkové, korzují po něm svátečně oháknuté páry a občas i nějaká ta samotná nezaháčkovná rybka.            

 „Podívej, támhleta by ušla!“ šťouchnu nenápadně do Lala, „no ta v červeném.“ Po očku sledujeme, jak si srílanská Venuše v mořské pěně lehce nastavené saponáty svlažuje kotníky…          

   „Zkus ji někam pozvat, a příští neděli tady můžete chodit spolu,“ snažím se zvednout náladu člověku, kterému nebylo právě do zpěvu tralala.   „Kdyby to bylo tak lehký,” hlesne Lal téměř neslyšně, nahne si piva, sklopí oči a zase na čas oněmí.

  „Mně se tady líbila jedna Tamilka. Sbírala v Ella na plantážích čaj,“ vypustím sólokapra do toho (v)leklého ticha.                                                                                                 

  Lal se poprvé jako Sinhálec od srdce zasměje: „To sis nemoh´ vyhlídnout někoho lepšího? Tuhle podřadnou práci tady nikdo jinej nežli Tamilky nechce dělat!“ Naráží evidentně na potomky „indiánských Tamilů“, kteří v 19. století přišli do horských oblastí Srí Lanky coby „otroci dluhů“, které umořovali tím, že na plantážích sbírali později proslulý cejlonský čaj.                          

 Na chvíli jsem znejistěl a nevěděl jsem, co mu na to odpovědět: „Měla prostě krásný oči. A taky skvělý zuby…“ Lal se zařehtal jako kůň. „Zuby?“              

  V tu chvíli bych mu asi ani tváří v tvář nevysvětlil, že pro našince mohou být pěkné a zdravé zuby v populaci, kde je má téměř každý zkažené či křivé, silnou devizou ženské krásy.

A navíc....

Mughelle svítily mezi všema čajovníky. Zářily v té zelené záplavě čerstvých opršených lístků – jejichž barva se nedá do smrti zapomenout – jako vyleštěná slonovina. Malá bílá tečka vysoko na úpatí malé Adamovy hory.              

Mughella

Jméno okaté a usměvavé Tamilky mi první prozradily její kolegyně, sběračky čaje, které zřejmě hned z našeho prvního rozhovoru poznali, že se mi Mughella s karmínovou tečkou na čele líbí.       

  Je možné, že jsem to ani neskrýval. Byla to vážně hrozně vtipná holka, házela divokýma očima a občas se poťouchle klukovsky smála. Nemohl jsem si též nepovšimnout jisté „laskavé drsnosti“, která se projevovala škádlením, pošťuchováním, ale i dobíráním.

Sice mi to nebylo vždy příjemné, ale svým způsobem mi to imponovalo.  Podobně (škodo) libé interakce však probíhaly i mezi ostatními ženami, ba co víc, těmto zlomyslným „láskyplným krutostem“ byly vystavovány i jejich děti (a to v takové intenzitě, že jsem měl tendenci se jich zastat).

Mughella mi však vysvětlí, že podobnou výchovu Tamilky praktikují a samy ji v mládí podstoupily: „Když se dítě naučí zvládat strádání, zvykne si na ně, snáz se s ním vyrovná a lépe mu bude chutnat sladké ovoce (to, co je v životě příjemné a dobré).

Náš život není lehký a pohodlný, ale nechybí v něm radost. Říkáme, že příliš mnoho smíchu (v dětství – pozn. aut.) přináší příliš mnoho slz (v dospívání a dospělosti).“ Pochopil jsem z toho, že děti jsou tvarovány, ale občas i zaštipovány a zalamovány jako mladé čajové výhonky, což se vzdáleně blížilo našemu pořekadlu „ohýbej stromek, dokud je mlád“.

Slibně se rozvíjející „čajový dýchánek“ přeruší až Mughellin otec, který svým vzezřením bengálského tygra a mačetou zavěšenou u pasu budí přirozený respekt ochránce, který mne vystaví přátelskému, ale důslednému pohovoru, který se týká toho, jakého jsem „náboženství, kasty a rasy“.       

  Příjemná a milá „scénka s domorodci“, pomyslel jsem si, když čas nazrál a téma rozhovoru se vyčerpalo.

Kradmo jsem se rozloučil a vydal se zpět udusanou pěšinou vedoucí čajovníkovou plantáží. Sestoupil jsem na hlavní cestu a zastavil se v malém hinduistickém chrámu ležícím při jejím okraji. Netuším, zda se mi podařilo něčím urazit „matku deště“ Aariammu, jisté je však to, že po pár kilometrech chůze horskou krajinou se nade mnou semkly temné indigové mraky, ochladilo se a začalo hustě pršet.

                                                                                                                                     

 Síla zvaná Ampu

Na druhý den ráno se mi všechny předchozí události pořádně rozležely v hlavě, a to doslova. Probudila mě silná bolest ve spáncích a v celém těle jsem cítil únavu, ve které jsem nepoznával běžné nachlazení.                                                                                                                                Ležel jsem na posteli v hotelu Ella a sbíral sílu na to, abych se mohl za Mughellou znovu vypravit.

Po dlouhé cestě, rozčesávající čajovníková pole horskými hřebeny, se však od stavebních dělníků dozvím, že česačky dostaly od čajové továrny prázdniny.              

   Namísto nikam nevedoucího hledání se rozhodnu vrátit k převisu, pod nímž jsem zahlédl malou osadu. Výrostci, kteří si před ní hrají s míčem, poznají v  náhledu  snímku Mughellu a já je následně požádám, zda by ji mohli zavolat.

Zatímco zmizeli v mlze opřené již o první dům, přešlapoval jsem před osadou jako nervózní školák.       Tamilka, kterou jsem chtěl „pozvat na čaj“, si dávala na čas, a když asi po dvaceti minutách dorazila, bylo mi jasné, že to její rodina bere poněkud vážněji.           

Jakmile odejdeme stranou od dorážejících a zvědavých mladíků a posadíme se na seřezané klády, rozbalí Mughella z vyšívaného šátku „malé pohoštění“. Nezajímá ji však to, zda mi chutná, ale jestli se setkání bude opakovat. „Parrakam,“ opakuje do zblbnutí. „Musí se z toho stát parrakam…“

Co ode mě Mughella požaduje, mi není jasné; teprve až mnohem později pochopím, že pro Tamilku má vztah a anpu (láska – pozn. aut.) cenu pouze v případě, když se z ní stane zvyk, který se opakuje. Teprve upevněný parrakam zajistí to, že se jeden bez druhého cítí nekomfortně a anpu – ona základní energie života – sílí.

Poněkud komplikovanější a obtížně pochopitelnější je tamilský imperativ „o lásce se nemluví“. Anpu se totiž – herakleitovsky řečeno – „ráda skrývá“  a roste spolu s „utajením“.  Ten samý princip, který  mi možná i díky této hře „na schovávanou“  uniká, funguje i v případě mateřské lásky k dítěti: pokud by matka příliš intenzivně a otevřeně dávala najevo své city a lásku, mohla by dítěti ublížit. Pokud  ne přímo, pak prostřednictvím uhranutí či „zlých pohledů“ směřovaných od ostatních členů společenství.       

   Láska Tamilek je krutopřísežná, a přestože nemám v úmyslu „tužit zvyk“, a po pravdě netuším ani to, že se to ode mne očekává, jsem nucen se do Mughelliny osady ještě jednou vrátit.          

   Na mé zpáteční cestě se znovu spustí černé provazy deště a mě zachvátí pocit, že do hotelu nedojdu a k ranní únavě se tentokráte přidají i vidiny.

Zvolil jsem kratší cestu a rodina mě bez okolků přijala. Mughella mi uvařila silný čaj a nechala mě v teple přespat. Ačkoliv mám tenhle úsek v paměti zastřený, pamatuju si, jak mě na druhý den přivedli do jakési setmělé čekárny.

Vybavuji si i poloslepou stařenu, která si mě zkoumavě prohlédla. Vířící, hrůzostrašné masky, které mi tančily kolem hlavy, aby vymýtily zlé nemoci a ďábly. Nevím už, zda jsem křičel, cukal s sebou pod silnými elektrošoky anebo spal jako pokojné dítě. Díky bohu se mi po tom všem velmi ulevilo.

Sotva jsem se z nemoci trochu usebral a přišel k sobě, blesklo mi hlavou, že jsem se zdržel více, než bylo zdrávo.

 Poděkoval jsem a políbil Mughellu na tvář s vědomím, že už ji nikdy v životě neuvidím.

  Lal, který mě celou tu dobu pozorně poslouchal, se již dávno nesmál. Nervózně si na lodi poposedl, jako by seděl na horké plotně. Snad mu i v krku zaskočila kost, protože ze sebe začal něco naléhavého soukat: „Tobě by ji dali – i když nejsi Hindu, to se nebojím, ale jinak tu stále vládnou kasty a jejich povolání. Synovi rybáře lepší holku rodina nedá, i kdyby se na hlavu stavěl. Neměla by se s ním dobře, neuživil by děti."                                         

   Lal nerad mluvil, a tak jsem nejen díky nasazení hlasu poznal, že mi právě řekl něco závažného, něco, co ho tížilo na srdci.                                                

    Ačkoliv jsme společně „zabíjeli mouchy“ již pár hodin, teprve nyní, když se pláž vylidnila od korzujících párů, jsem si na jeho zatnutém předloktí povšiml vyryté, nepravidelné mřížky, přetržitého svědectví, žiletkou zapsaného protokolu o nešťastné lásce, lásce příliš intenzivní, silné a neopětované, že se nezhojitelně zaryla pod kůži průsvitnou a tenkou tak, že připomínala kopírák.

   „Už bych to neudělal; je to za mnou," zvedl od země Lal svoje vnímavé a slzami zkropené oči.

   Na nic dalšího jsem se neptal.

Seděli jsme s Lalem na břiše lodi nafouknuté jako Jonášova velryba a na pláži se povalovaly plechovky piva Lion super strong, v nichž silný nárazový vítr občas vykouzlil metalový riff slide ostrý jako břitva.                                                  

                        

Autor: Michal Josephy | středa 4.5.2016 12:32 | karma článku: 29,81 | přečteno: 4694x
  • Další články autora

Michal Josephy

Odkouzlení světa

“Fero! - kafe,” zavolá rázně Gizela a její hlas vyplní jednoduchou, ale čistě uklizenou kuchyni. Dveře do sednice se rozrazí a dovnitř vlítne ušmudlaný cikáně. Zvenku zavoní čerstvě vyprané prádlo. Oblak poledního světla vklouzne veřejí a i v těch nejtemnějších rozích rozstříbří vlákna pavučin. “Posaďte se,” postrčí židli Gizela a postaví vodu na oheň.

20.9.2011 v 13:31 | Karma: 30,95 | Přečteno: 3369x | Diskuse| Cestování

Michal Josephy

Vary, Pupík světa

Festivalové Vary jsou jako novodobý mýtus. Křišťálový globus, jemuž Grandhotel Pupp tvoří bájný puppek, střed světa. Lidé se zde znovu orientují podle hvězd. Hvězd bulvárního i společenského nebe, v jejichž lesku se mnozí chtějí přihřát. Je to ale i místo, ve kterém se odráží obrazy každodennosti a životy "obyčejných lidí". Tomuto světu je mýtickým středem bistro Pupík. Oba světové póly můžete, při troše štěstí, spojovat a přelétat mezi nimi jako Hermés s okřídlenými topánky, v jehož pupku si nakonec podají ruce smažák i ústřice.

14.7.2011 v 9:36 | Karma: 31,47 | Přečteno: 5800x | Diskuse| Kultura

Michal Josephy

Zrození nebe

Je chvíle po poledni. Slunce je vysoko, obloha jako vymetená a její odstín pomalu splývá s obzorem azurové barvy Karibiského moře. Spolu s průvodcem Jorgem překračujeme pásmo biosférické rezervace Sian Ka ́an; místa, kde se podle Mayů "zrodilo nebe".

23.6.2011 v 14:15 | Karma: 36,27 | Přečteno: 4985x | Diskuse| Cestování

Michal Josephy

Šifra mistra Cordovera

" Korczakova ulice? To musíte támhle...Vlastně ne...Musíte směrem k věži a hned potom doleva,“ ujal se nás ochotně ortodoxní židovský pár, který si vycházkovým tempem užíval poslední den svátku Pesach. Urostlého muže zdobil stříbrem prokvetlý plnovous, černý rozložitý klobouk a sluneční brýle značky Ray Ban. Mafián, který se nějakým nedopatřením promeditoval až k sefiře Keter.

6.6.2011 v 8:18 | Karma: 28,73 | Přečteno: 3437x | Diskuse| Cestování

Michal Josephy

Bikiny a kvéry

"Hej, ještě dvě", opřel jsem se o bar a na barmanku pro jistotu ukázal ještě viktorku. Z výklenku tmy lehce pokývla hlavou, zvedla obočí a zanedlouho na desku přistály dva Goldstáry.

16.5.2011 v 11:28 | Karma: 35,56 | Přečteno: 8320x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky

2. května 2024

Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...

Rus má imperialistické myšlenky. Ukrajinou nekončí, říká velitel v Donbasu

2. května 2024

Premium Doněcká oblast (od zpravodajů iDNES.cz) Vymlácená okna, ale i celé domy srovnané se zemí. Tak vypadá Doněck a celý průmyslový Donbas....

Zelenskyj odvolal šéfa kybernetické špionáže kvůli skandálu s bytem manželky

1. května 2024  22:26

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odvolal šéfa kybernetického oddělení tajné služby SBU...

V Břeclavi na chlapce spadla branka, na následky zranění zemřel

1. května 2024

V Břeclavi ve středu v podvečer po úrazu na hřišti zemřel dvanáctiletý chlapec. Policie okolnosti...