Lidé pružiny

Mám moc rád zpomalené sportovní záběry. Na jeden z nich nikdy nezapomenu. Šestapadesátiletý žokej Josef Váňa letí cílovou rovinkou "Velké" tak ,jakoby se stal součástí samotného pohybu a těla koně. Zdá se, jakoby ani neměl chodidla ve třmenech, je uvolněný jako volná pružina. Prolétá cílem a druhému v pořadí dá více než tři délky...

Životní dráha J.V se podobá překážkové dráze: se všemi triumfy i pády. I z těch těžkých  však dokázal vždy povstat,  odpružit se z počítání jako boxer pérové váhy.

A nejen to: všem ještě dokázal to, že  s ním stále musí počítat, protože dokázal zvítězit jako dravec, který ze skrytu pole vyrazí za kořistí.

Právě ona pérovost  kolen rozechvívající zpomalené  záběry vítězícího Josefa Váni mi upomenula , že pružinu zřejmě  nepřipomínal náhodou.

Je obdivuhodným symbolem psychické resilience - odolnosti, nezdolnosti, pružnosti a schopnosti člověka vrátit se do předchozího funkčního stavu (salio, salire, lat. odpružit , vyskočit).

Podobné vlastnosti  houževnaté osobnosti mohou být formovány tak, že  člověk tlak negativních událostí nechápe jen  jako zátěž a prohru, ale  jako výzvu a přechodný stav, který ho může odpružit o level výše.  K tomu samozřejmě  patří i zaujatost a oddanost svému cíli či úkolu, který člověk považuje za smysluplný a hodnotný. A také schopnost sebeřízení ve chvíli, kdy je určité životní situace "ukočírovat" tak, aby běžely steeplechase  podle  kursu našich "životních cílů" .

Nemusíte fandit dostihovému sportu či mi můžete snést 1OO+1 argumentů proti "Velké".  Já také  nefandím přílišně oslavným řečem. V tomhle případě je však namístě směrem k Josefu Váňovi říci jedno:

Komu čest, tomu čest.