Mám moc rád zpomalené sportovní záběry. Na jeden z nich nikdy
nezapomenu. Šestapadesátiletý žokej Josef Váňa letí cílovou rovinkou
"Velké" tak ,jakoby se stal součástí samotného pohybu a těla koně. Zdá se, jakoby ani neměl chodidla ve třmenech, je uvolněný jako volná pružina. Prolétá cílem a druhému v pořadí dá více než tři délky...
Životní dráha J.V se podobá překážkové dráze: se všemi triumfy i pády. I z těch těžkých však dokázal vždy povstat, odpružit se z počítání jako boxer pérové váhy.
A nejen to: všem ještě dokázal to, že s ním stále musí počítat, protože dokázal zvítězit jako dravec, který ze skrytu pole vyrazí za kořistí.
Právě ona pérovost kolen rozechvívající zpomalené záběry vítězícího Josefa Váni mi upomenula , že pružinu zřejmě nepřipomínal náhodou.
Je obdivuhodným symbolem psychické resilience - odolnosti, nezdolnosti, pružnosti a schopnosti člověka vrátit se do předchozího funkčního stavu (salio, salire, lat. odpružit , vyskočit).
Podobné vlastnosti houževnaté osobnosti mohou být formovány tak, že člověk tlak negativních událostí nechápe jen jako zátěž a prohru, ale jako výzvu a přechodný stav, který ho může odpružit o level výše. K tomu samozřejmě patří i zaujatost a oddanost svému cíli či úkolu, který člověk považuje za smysluplný a hodnotný. A také schopnost sebeřízení ve chvíli, kdy je určité životní situace "ukočírovat" tak, aby běžely steeplechase podle kursu našich "životních cílů" .
Nemusíte fandit dostihovému sportu či mi můžete snést 1OO+1 argumentů proti "Velké". Já také nefandím přílišně oslavným řečem. V tomhle případě je však namístě směrem k Josefu Váňovi říci jedno:
Komu čest, tomu čest.
