Rozlisit , který CLOVEK je skutecne V TISNI, muže být v dnešním svete nekdy (bohužel) problém.anime
Když si někdy zkusím spočítat, kolik lidí denně ke mně natáhne ruku za účelem získání "příspěvku", dospěju k zajímavému číslu.
Rozlišit však, zda je to skutečně "na vlak" (nebo na chlast), pomoc v nouzi (anebo z absťáku), je při tom množství a omezeném množství forem "odůvodněných žádostí" často pod moji rozlišovací schopnost.
Do těchto rukou se však často připletou i ty ruce, které pomoc opravdu potřebují a úpěnlivě se k ní vztahují.
Orientovat se však v akcích dobročinných a humanitárních organizací, je mnohdy tentýž problém. - Zvláště, když se tyto dvě skupiny "vztahujících se rukou" propletou a z humanismu se stává nedůvěryhodný a obtěžující "humáč", kterému se už mnozí potenciální dárci vyhnou raději obloukem za poznámek: Už zase? Kam ty peníze dáváte?
Jenomže prorazit s důvěryhodností a zároveň vzbudit patřičné emoce, které by otevřely lidem peněženky, je v dnešním přesyceném (mediálním) světě celkem problém.
Proti jde i "lidská přirozenost": ať již si to přiznáme a/nebo ne, většině lidí záleží nejvíce na sobě a několika málo "blízkých" (ať již citově či geneticky spřízněných).
Racionální argumenty v charitě téměř vůbec nezabírají, "konat dobro" je nepřitažlivé a většina má už "únavu z charity". A tak se hledají způsoby, jak to udělat "trendy".
Angažovat v mediální kampani celebritu je často ošidné, protože může být někdy právem podezírána, že její "altruismus" je ve skutečnosti sobecký. Může jít o velice výhodnou sebepropagací a způsob, jak emocionálním pohnutím a dojemným příběhem získat přízeň lidu - a zajistit si mnohonásobné navrácení "citových i finančních" investic.
Aby bylo dnes o humanitární a dobročinné projekty mezi lidmi zájem, musí být totiž jako dobrá manželka:
Důvěryhodná, transparentní ve svých záměrech, rozumně emocionální, střídmá a nepříliš otravná.
MJ
