Seděl jsem s Castagnolou (1) v pražské- italské restauraci a vidličkou napichoval cherry-rajče. Svítilo slunce, v hlavě ani mrak, říkal jsem si v duchu: Celou tuhle posádku bych rázem přenesl do korsického Bonifacia, dal si pivo z Castagniccie a pokračoval v plavném tempu.
O dva tři týdny později vjíždí loď s nekompletním osazením podél vápencového "kormidla Korsiky" do náruče úzkého přístavu. Nikoliv v "nejkorsičtějším městě" (Sarténe) cítím kulturně přežívající atmosféru vendetty, ale zde. V Bonifaciu. Městě, které si zachovává svá tajemství i za plného poledního slunce. V temných hlubokých uličkách, něžně zasutých restauracích, hrozivě vystupujících vápencových útesech, ve vůni asfodelu, korsické rostliny smrti, těžce přístupných lagunách, bělostném námořním hřbitově a v nonšalantně se sjíždějících jachtách vyvolených.
V jedné z nich přijel i Robert de Niro, aby na chvíli vypadl ze škatulky svých mafiánských rolí. Někde mezi stínem a světlem mhouří oči, kolem sebe koncentrovánu atmosféru nepřístupnosti a neprostupnosti rovné vysokému UVA filtru slunečních brýlí. Já ten kruh ale se smělostí prolomím a někde ve stinném loubí dáme s Bobem slovo a drink. Přemluvím jej poté, aby napsal pohled. Castagnole. Musela zůstat doma, dodělat zakázku, místo Pietry pít Plzeň a sledovat Zuřícího býka z DVD záznamu. Zdá se mi.
Atmosféra Bonifacia je však tak silná, že jí lze snadno podlehnout. Uvěřit. Che cosa faccio a Bonifacio?
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(1) Překlad do našeho : žabka, žabky- čili cukle
MJ
