Chůze lesem je podobná cestě životem.
Často opouštíme turistické značky, boříme se propadající se rašelinou a
přesličkovým pralesem, zakopáváme o bludné kořeny. Les je odjakživa domovem
zvířeny a ptactva, ale i čarodějnic, skřítků, lidožravých vlků a pohádkových
babiček. Dojdeme-li konečně na prosluněný palouk, idylická písnička na rtech nám
může záhy zmrznout, neboť si nikdy nemůžeme být opravdu jisti, “co na nás číhá
za bukem”. A pak… Pohlédneme-li vzhůru, spatříme jakousi děsivou vertikálu do
nebe vražených stromů a mezi nimi prázdno, neznámo. Sešel jsem se s DANEM BÁRTOU
den před jeho šumavským výletem: “A tak i já, rozhodnut odpočinout si na pár
chvil, odjíždím na Šumavu, do lesů, do samoty, na celý týden. Jelení říje na
Václava vrcholí a já chci být u toho: melta, suchý chléb, kniha, soumrak,
petrolejka, cigareta a nad potokem sražená pára…” Čekal jsem v nablýskané
café-restauraci. Dan B. přišel, objednal si čaj a houbovou krémovou polévku.
Dříve rušivé trylky překřikujících se manažerských mobilů připomínaly na
audionahrávce zpěv lesních ptáků.
Proč vlastně odjíždíš na Šumavu, čím se tam zabýváš?
Tam v podstatě “není co dělat”. Žádná elektrika, telefonní signál, nějaká nejbližší obydlená záležitost je asi čtyři kilometry odtud. Daleko, bez lidí, musím vyplňovat čas tak, že ho natahuju, aby byl hrozně dlouhej. Nebaví mě tam spát až do oběda; můžu tedy sedět, udělat si zrána čaj a ten čaj hodně hodně pomalu pít, a jenom koukat na potok. A prostě bejt sám se sebou. Přestože bych se snažil myslet na něco konkrétního, tak mi hlavou protékají v podstatě nezachytitelné věci. Někdy si vezmu papír, tužky a pastelky a pokouším se je zachytit. Taky dost čtu. Přebývám v lesácké chatě; je to taková maringotka na louce, kde občas přespávají lesní dělníci nebo myslivci. Vždycky se domluvím s kamarádem myslivcem, abych to měl čtyřikrát do roka sám pro sebe. Alespoň pár dnů z každého ročního období. - Jaro, léto, podzim i zimu na stejném místě. Těší mě tu úplné drobnosti. Jsem tu dobrovolně a rád.
Často mluvíš o lese, co pro tebe vlastně znamená?
Pro mě je les společenství velkého množství koexistujících organismů, které spolu sdílí určité náležitosti, podobně jako lidi ve městě. Systém, který je vysoko na Šumavě v podstatě dospělou záležitostí. Funguje, když zdánlivě stojí. Dospěje do bodu, kde se jen udržuje v určité rovině: ptáci, zvířata, hmyz, stromy, bylinnej pokryv. Baví mne redukovat přítomnost člověka jen na tu přítomnost, a ne na činnost. Já tam v podstatě jenom jsem. Jde o to, když člověk vyrazí do lesa, tak vlastně prochází osetým polem. Jenom v jiném měřítku. Člověk si může po právu připadat jako myš v obilí. Klasy čnějí do násobků výšky a hmotnosti zvířete. Člověk se pohybuje po zemi, je v kontaktu s chudou smrkovou monokulturou, což je také pole, akorát roste 30 nebo 50 let, nežli “vydá ovoce”.
http://www.odonata.cz
Když jsi popisoval páru nad potokem, vážky… připomnělo mi to karbonský prales, plavuně, praoceán a obrovské vážky Meganeura monyi. Asi tak 300 milionů let zpátky.
No ono to tak je. Vážky jsou tu takhle dlouho. A žraloci. To jsou organismy, které se povedly. Mně vážky umožňují nahlédnout do fungování přírody, systémů či společenstev organismů poměrně snáze nežli větší živočichové. Jako terénní biolog či pozorovatel mohu pozorovat datla, jakým způsobem se chová, jaké stromy považuje za doupný, a tak dále, ale bude to strašně náročný na čas a prostor. Kdežto při pozorování vážek se snadno dostanu do rozpoložení, kdy přestanu vnímat čas a octnu se v nějakejch pěti krychlovejch metrech. A na tom plácku se to všechno děje: vážky se potkávají, vážky se páří, vážky se perou, vážky loví, kladou vajíčka. Během jednoho dne se mi může povést vidět výsek přírody, mikropřírodu, kde je má existence absolutně náhodná. Když udělám “lusk” a zmizím, tak se nic nestane. Když se tam naopak objevím, tak jsem jen nový orientační bod v prostoru. Stoupnu-li si na břeh potoka a budu tam stát 30 minut, tak mne všechny ty vážky zmapují jako terén v počítačové hře. Budu pro ně jenom souřadnice. Kus větve.
Prorostlý temný praoceán je symbolické lůno, ze kterého se zrodil život. Zřídlo hlubinné imaginace…
V tomhle je Šumava jeho vydařeným potomkem. Zčásti položená na temný a hutný rašelině, starý dřevitý vesnice, který už vlastně neexistujou, protože se rozpadly na uhlí. Soumrak na Šumavě, když je syrovější období, má v sobě nepopsatelnou a děsivou sílu, která se do člověka sbíhá ze všech směrů.
Většina těchhle záležitostí asi opravdu dejchá ze země. Když jsem ve Venezuele poprvé v životě spal v pralese, měl jsem celou noc sluchový halucinace (řev koček a záhrobní hlas kamaráda) a takovej strach, že jsem v podstatě “toho voka nezamhouřil”. Strašná noc. Ležel jsem v síti, bederní páteř třicet centimetrů od země, a pociťoval jsem, jak ze země prorůstá ruka, která se mi zaráží do zad, chytá mě za páteř a táhne dolů. Síla země, která tlí, je neuvěřitelná. Prales je mnohem dynamičtější struktura nežli středoevropskej les. Jeden joule nepřijde nazmar. Veškerá energie a hmota se během tří dnů, co jsem tam pobýval na jednom fleku, otočí třikrát před očima a změní se z hmoty na energii a naopak.
“Když už musíš přespat v pralese, tak vezmi mačetu a udělej kruh dva metry v průměru a vysekej úplně všechno, co tam najdeš. Pak tam teprve můžeš žít.” - To je jedna z věcí, na kterou upozorňují lidé, kteří tam žijí. Když jsem ovšem viděl to květinářství, ty monstery a filodendrony a maranty, tak mi to bylo trapný. Říkal jsem si: ty vole, seš jenom Evropan s penězma, kterej se sem přijel podívat, tak tady nedělej brajgl, to nemá vůbec význam. A všechny ty kytky jsem zlehka odendal stranou a položil na ně kládu. V podstatě jsem si udělal jen prostor, abych tam mohl položit baťoh a nad tím baťohem měl tu noclehárnu. Ten prales ale přišel a byl fakt nepříjemnej (...)
------
Pozn. Nechci čtenáře idnesu zdržovat dlouhým čtením. Pokud to někoho zaujalo, celý rozhovor si může v klidu večer dočíst pod následujícím odkazem. Rozhovor jsem přetisknul, protože má pro mě zvláštní cenu:
http://www.josephy.cz/chuze-lesem-rozhovor-s-danem-bartou/
