Před květnovými volbami do sněmovny člen TOP 09 pan Kalousek rozeslal složenky na zaplacení aktuálního státního dluhu, jehož výši přepočítal na jednoho obyvatele. Tato akce měla mimořádnou odezvu v řadách obyvatel. Objevily se pokusy o žalobu na zmíněného politika, údajně mohl i za smrt několika lidí v důsledku šoku po doručení této složenky a vznikly nekonečné debaty a více či méně odborné články a glosy o tom kdo za dluh může a čí tento dluh vlastně je.
Nepatřím k obdivovatelům tohoto politika, ale pro mě tato akce znamenala spíše pokus o zmapování uvědomění si slova DEMOKRACIE, které rádi a často všichni již 20 let ve všech možných i nemožných situacích používáme. Přiznám se, že jsem měl velice naivní představu o ekonomickém a právním vědomí naší populace (tady nevztahuji tuto naivitu jen k českým občanům).
Jedno ale vím jistě. Kdyby podobně jako my slovo demokracie chápali občané Athén před 2.5 tisíci lety, Xerxesovo Peršané by slavili úžasné vítězství a Evropa by kolébku své civilizace měla zcela jinde a já bych rozhodně takovou nechtěl.
U nás praktikovaná tzv. zastupitelská demokracie (nepřímá demokracie), kdy lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů tedy i parlamentu dává tedy každému z nás možnost volit si svého zástupce, který vlastně ve věcech fungování státu vyjadřuje jeho názor a vůli. V důsledku to znamená, že můj poslanec jedná a rozhoduje jako bych se rozhodoval a jednal já sám. Tato má vůle a názor souvisí s mou spoluzodpovědností za konání mého zástupce, tedy za jeho dobré i špatné rozhodnutí. Pokud tomu tak není, máme možnost opravit svojí chybu nebo si potvrdit správnost své volby jednou za 4 roky.
Proto mi připadá jak hlas z jiného světa názor „ať si dluh zaplatí vláda, parlament, prezident“ a kdo ví kdo další. Jen ne já VOLIČ. Ale právě já volič jsem si spokojeně užíval peněz, kterými můj tehdy ještě oblíbený politik navyšoval (odhlasováním schodku ve státním rozpočtu) dluh státu. A ať si to chceme připustit či ne, jedním z pilířů lidské civilizace je hamižnost, která jde napříč sociálními skupinami a zapříčiňuje opakující se finanční problém hospodaření.
Bohužel úctyhodná poslanecká sněmovna se stala zdrojem zábavy a vyhlašování memorand (nulová tolerance) parlamentních stran bylo vděčným tématem ve všech médiích a následně v českých hospodách a restauracích. Všichni jsme znali řešení (jak na fotbale), ale u volebních urniček volili „Status quo“ a po sečtení našich a jen našich (zatracovaní poslanci jsou vlastně jen vzorek naší populace) hříchů jsme opět přesvědčeni o tom, že – za to můžou ti druzí, já muzikant, ale za demokracii položím i život. Na zdraví.
Naše civilizace na základech demokracie si s oblibou volí jako své leadry občany, kteří o vedení a hospodaření firem a následně státu nemají sebemenší vědomosti. Na to, aby stáli v čele společnosti a rozhodovali o současnosti a tím tvořili budoucnost jim stačí, aby byli voličům neustále na očích a bylo „o čem mluvit“. Volič pak ani nečte sáhodlouhé volební programy případně životopisy kandidátů stran. Pro své rozhodnutí mu bohužel stačí známá tvář, a to v dobrém i ve zlém. Myslím si, že se jedná o problém spíše filozofický a psychologický než ekonomický, třebaže důsledky se týkají právě ekonomie demokratických států.
Ve svých důsledcích současná hospodářská krize paradoxně dává novou naději následovníkům krále Xerxese na získání tolik lákavé bohaté Evropy. A evropské osobnosti jako byli král Martel, Václav I, velmistr la Valette, král Jan III. Sobieski, atd. by se nestačili divit, jak současná evropská demokracie, která ve svých počátcích Peršany porazila jim svou současnou bezzubou a bázlivou politikou umožňuje kousek po kousku získat bez přímého boje celou Evropu.
Myslím si, že právě u kvality komunálních voleb začíná obrana naší evropské demokracie se všemi důsledky ekonomickými, sociálními a v neposlední řadě také demografickými. Nové zástupce měst čekají nepopulární rozhodnutí a bude se od nich požadovat ukázat kus odvahy při řešení důsledku úsporných opatření. Doufám, že dnes už nikdo nevěří, že zmiňovaný dluh se ho vůbec netýká nebo, že ho splácet nebude. Už ho totiž splácí.
