Tak jsme nedávno vzpomenuli historické události vzniku samostatného státu Slovensko. Někdo s nostalgií, někdo se smutkem a někdo radostně.
Já patřím celých těch třicet let k těm, co s rozdělením souhlasí, a chápu touhu Slováků po samostatnosti. Od nás Čechů zase tolik dobrého ve společném státě „Československo“ nezažili.
Už při jeho vzniku v roce 1918 se naši vrcholní političtí představitelé pochlapili, když T.G.M. profesorovi Štefánikovi za podporu a uvedení ve známost u politických špiček států Dohody slíbil naprostou autonomii Slovenska. No a jak to dopadlo, víme všichni. Sejde z očí, sejde z mysli. Štefánik, tehdy jmenovaný ministrem války, tragicky zahynul 4. května 1918 sestřelením jeho letadla při letu z Itálie do Bratislavy. Údajně si vojáci protivzdušné obrany spletli výsostné znaky Itálie se znaky Maďarska, se kterým jsme v tom čase bojovali o Slovensko. No kdyby to bylo alespoň deset let po válce, ale ostřílení váleční veteráni a takový přehmat? Stalo se, otazníky zůstaly. Na pohřeb tohoto spolubojovníka (dnes stále populární trojice Masaryk, Beneš, Štefánik) ministr E. Beneš ani prezident T.G. Masaryk nepřijeli. Beneš byl toho času ve Francii a T.G.M. prostě nepřijel! Rovněž stojí za připomenutí nesouhlas profesora Štefánika se zněním Masarykem vyhotovené Washingtonské deklarace, kterou za něj bez jeho vědomí T. G. M. podepsal. Profesor Štefánik v ní viděl některé pasáže, které nebyly pro Slovensko vhodné. O ustanovení prozatímní vlády s ním pak nejednal už vůbec nikdo. Nepřekvapí proto, že měl rovněž problém se jmenováním Beneše ministrem zahraničí. Vždyť byl pro tento resort jistě způsobilejší.
Pravdou je, že za první republiky chodili sloužit na Slovensko (i na Zakarpatskou Rus) čeští četníci, vojáci či úředníci více méně za trest. Zákonitě se taková nominace musela projevit na jejich „výkonech“ a následném vnímání těchto importovaných „Čehůnů“. To se neslo celá desetiletí. Ono i za existence ČSSR někteří z nás zažili neochotu či nevraživost při návštěvě Slovenska. Má to, jak jsem výše popisoval, své historické opodstatnění a myslím si, že právě rozdělení státu bylo a je jediné schůdné řešení těchto zcela zbytečných historických přehmatů. Vždyť tolik zdůrazňované a oběma stranami akceptované rozdělení klidnou cestou je toho více než důkazem.
Po sametu vznikla ve Federálním shromáždění nekonečná debata o následném fungování Československa, třebaže na stole ležely mnohem „důležitější“ úkoly. Pravdou je, že právě řešení tohoto soužití mělo být mantrou všech jednání. Vzpomínám, jak pan Milan Kňažko, představitel mnoha politických funkcí v letech 1989-1993, dojížděl na Pražský hrad a na kufru svého služebního BMV řady 7 měl provokativně označení SK. Nebo jak veliký obhájce slovenské samostatnosti Fedor Gál a jiní jemu podobní představitelé „samostatného“ Slovenska zapáleně hovořili o problému soužití Slováků s Čechy. Tak říkajíc přilévali olej do slovenského ohníčku. A když následně začalo „hořet“, Slovensko kvapem opustili. To není jízlivost, ale pokud tito politici lili olej do ohně, měli se za svoji domovinu v následujících letech postavit! Na horách a dědinách Slovenska se poté, co slovenský parlament v pátek 17. července 1992 přijal deklaraci o svrchovanosti, která fakticky nadřadila slovenské zákony nad zákony federace, rozhořely vatry svrchovanosti a Slováci se 1.1.1993 ocitli ve vlastním státě. Vznikl zcela nový útvar na mapě Evropy.
Slovákům i přes současné politické potíže fandím. Ono osamostatnit zcela nový státní útvar a zajistit jeho fungování uprostřed již zaběhlých zemí není nic jednoduchého. Je k tomu třeba opravdových politiků-srdcařů. A těch je jako šafránu všude, co si budeme povídat. Možná, že současná paní prezidentka chce svými častými neoficiálními návštěvami u nás výše zmiňovaným „osvíceným“ pánům něco naznačit.
Dobré nejen pro nás je, že se naši sousedé dokázali během těch úžasných třiceti let úspěšně začlenit mezi státy EU, Schengenského prostoru, NATO a přijmout oproti nám Euro. Slováci, držte se!
