Netrpěliví ekoaktivisté a jistota čtvrtého rozměru

Kromě čeření veřejného mínění, co s novým ministerstvem kultury, je na pořadu dne přežití naší civilizace.

Hodina zániku se prý kvapem blíží a jsou i tací středoškolští studenti, kteří vypočetli, že nám zbývá pouhých 12 let života. A aby toho nebylo málo, jsou tu i další zaručené zprávy – dle nich nás jednou čeká naopak 40 let, jindy zase lidstvo žádné šance na přežití nemá a zbývá nám tak málo času, že…

Není nad to mít pevný bod a jistotu budoucnosti. Milénium jaksi nevyšlo, přestože mayský kalendář hovořil (psal) jasně, ani nepadly počítačové sítě pro špatné programování softwaru. A nepřichází ani tolika zasvěcenými vizionáři toužebně očekávaný a zcela „předvídatelný“ krach na světových burzách! Co nám tedy zbývá? Jak rozjet další výrobu nesmyslů a nepotřebných věcí pro stále nedostačující zisky? Volná ruka trhu dostala křeč. Centrálně řízená ekonomika nefunguje a tak na čas vývoj trhu nastartovala reklama a spotřebitelské úvěry. Avšak nic netrvá věčně a i tento nástroj se postupně vyčerpává. Jak tedy tyto již nefunkční restarty nahradit? Jedna možnost by tu byla – idea záchrany planety před námi samými! To u spotřebitelů jistě zabere!

Dneškem počínaje je proto vše špatně a je třeba se všeho vzdát a přejít jen na eco. A kdo nejde s námi, je zcela zákonitě proti nám! V rámci tohoto tažení jsme dokonce (znovu)objevili pravé nepřátele naší planety - politiky. Ti nám jako už mnohokrát v dějinách přece brání v realizaci našich „vizí“. Nevadí, že jsme si je sami navolili a vždy po nějakém čase si z našich řad vybíráme nové. Ať tak či onak je prý třeba začít s přeměnou. Tu přitom mají provést noví námi volení lídři. Ti staří totiž celý čas nic nedělali, nezodpovědně ničili planetu a my se nyní bojíme o naši budoucnost. Někdo „svěží“ nám ji proto musí zajistit – revoluční výměna „kádrů“ je tedy na spadnutí.

 

Problém spočívá v tom, že daný obrázek příliš neodpovídá realitě. V Karlovarském kraji žiji od počátku šedesátých let a mohu tedy (třebaže je to velice krátký čas na hodnocení globálních klimatických jevů!!!) posoudit, jak se vyvíjí ochrana životního prostředí u nás. Do roku 1990 to byla hrůza! Nedýchatelný vzduch z Vřesové, odlesněné Krušné hory, polemika o existenci Karlových Varů pro těžbu hnědého uhlí či smutný Jáchymovský potok plný chemie díky pasivaci v závodě Tesla Jáchymov. A to nemluvím o prázdných igelitových pytlích od chemických hnojiv na pokraji každého pole. Namane se na mysl také tzv. Popovská skládka. Tam se desetiletí vozil odpad ze státních podniků blízkého i dalekého okolí. Od shnilých brambor a stavební sutě po akumulátory aut, sudů s barvou a různých chemikálií či odpad
ze soukromých zdrojů. Slovní spojení „tříděný odpad“ a význam těchto slov tehdy nikdo neznal. Také bych vzpomněl smogu na našich silnicích od dvoutaktních a čtyřtaktních karburátorových motorů. Cesta k moři našich severních sousedů a žlutavý smog nad panelovou dálnicí to je dnes jen nostalgická vzpomínka na staré „dobré“ časy.

Po roce 1989 se náš vztah k okolí rapidně mění k lepšímu, což lze právě v Karlovarském kraji pozorovat velmi dobře. A jde to i bez těch nabubřelých gest, demonstrací, ultimát či plavčici slečně Grétě. Současná technická úroveň a účinnost strojů je s dřívější dobou nesrovnatelná. A ty nešťastné plasty? Bez nich to zatím zkrátka nejde. Jsou pevnou součástí našeho života od tzv. inženýrských sítí, které nevidíme, přes dětské hračky a boty či IT, sportovní vybavení, až po střechy obytných domů. Bohužel, hysterie kolem blízkého vymírání naší planety se startuje cílenými ukázkami zmaru. Například oblíbenými televizními záběry na chladicí věže elektráren, kde vycházející pára je prezentována coby škodlivý a zničující kouř z komína. A také jedno zajímavé téma co se týče nesmyslně předotovaných elektromobilů. Doposud jsem nikde neviděl crash test jediného z nich. Ale tak by se dalo polemizovat do aleluja…

Jak říká lidové moudro – všechno má svůj čas. Vynálezy a nápady se prostě nedají plánovat, přitom jsou to právě ony, kdo je jediný schopen nabídnout naší civilizaci schůdné řešení jejích ekoproblémů – tak jako se to během posledních tří dekád stalo u nás v Krušných horách. Někdy je vynález náhoda jindy výsledek úmorné a zdlouhavé práce vědce. Vyznavači ikony Gréta by se proto měli s tímto čtvrtým rozměrem (časem) naučit zacházet a zahrnout jej do svých vizí dříve, než vyrazí s transparentem do ulic a začnou šířit své katastrofické scénáře…