O vánočních svátcích jsem ve Valdštejnské jízdárně v Praze navštívil výstavu - MUCHA, Rodinná sbírka.
Kromě vskutku úžasného uměleckého zážitku a pro mne nových poznatků ze života našeho světového výtvarníka-génia, ve mně zanechaly veliký dojem tři, možná pod vlivem současných událostí, zajímavosti.
Za prvé. Dechberoucí dílo umělce – „Slovanská epopej“ vzniklo díky bohatému americkému sponzorovi, který tehdy zcela nezištně podpořil A. Muchu v této časově velice náročné tvorbě opravdového mistra. No, a aby se vše vyvíjelo v tradičních českých kolejích, dílo se, jak je všeobecně známo, následně stalo předmětem soudního sporu o vlastnictví mezi českými aktéry. Dosti trapné. Jak to tehdy vnímali potomci amerického sponzora, mi není známo.
Za druhé. Umělec zde v některých dílech projevil velikou naivitu ve víře v mírumilovnost a láskyplnost slovanských kmenů v dané době utiskovaných v rakousko-uherské monarchii. Zřejmě pod myšlenkovým proudem některých tehdejších národních obroditelů (dnes by tyto obrazy měly zcela jiný námět), kteří tehdy s obdivem vzhlíželi k carskému Rusku. Přesto dokázal přijmout Řád Františka Josefa I. za vynikající zásluhy.
A za třetí. Poslední obraz, který uvidíte na konci této úžasné a nádherné výstavy, s číslem 229 nese název „Rusko potřebuje obnovu“. Zde se mi vybavil projev prezidenta (bohužel našeho jediného opravdového) Václava Havla, který pronesl 21. února 1990 před Kongresem Spojených států amerických. Byl o nutnosti pomoci Sovětskému svazu při přechodu k demokracii.
Umělecká díla vznikají v určité historické době a vyjadřují pohled umělce na okolní svět. Není možné je v budoucnu soudit v intencích nové doby. To bych si ani nedovolil (nejsem umělecký kritik). Pouze jsem se pokusil podělit o své pocity z prohlídky tvorby (nejen obrazů) mistra a popisu jeho životních usudů.
Návštěva opravdu stála za to!
