Zavržení, Pochyby, Tolerance, Respekt… a pátým jezdcem je Strach

Těchto pět pojmů má k sobě blíž, než by si možná někteří připustili, a hranice mezi nimi jsou překvapivě tenké. Možná i proto jsou  tak lehkovážně zaměňovány, i když důsledky mohou být tragické. Čtyři nebo 5 jezdců z Apokalypsy?

A to nebyli zrovna milí chlapíci a světlonoši bukolické idyly, ale rozsévači moru, války, hladomoru a smrti z Janova Zjevení. Chápu, že s příchodem pandemie (moru), války na Ukrajině, balancující na hraně jaderného konfliktu, nebezpečí potravinového hladomoru přemnoženého lidstva a hrozící smrti řada z nás začala skandovat ‚Už je to tady‘. Objevují se skutečně stále hojněji hlasatelé s nápisy Konec světa se blíží, i když ti tu byli odjakživa. Počítám, že už mezi lovci mamutů se jich pár objevilo, ale byli rychle z Mamutíkovy tlupy vyhnáni do spárů tygra šavlozubého. Chiliasté, u nás třeba u husitů, ovšem věřili, že když apokalyptičtí jezdci docválají, bude nastolena tisíciletá říše Kristova (z řec. chilioi – tisíc), která ukončí dějiny. Ostatně, to si myslel i filozof Fukuyama po pádu železné opony, že dějiny skončí a bude nastolen demokratický liberální světový řád. Konec dějin nenastal, řekl bych, že naopak, tak pestré a zrychlující se dějiny do této doby lidstvo nepoznalo. Naději na nějakou idylickou říši chiliastů však třeba vztyčené klimatické vykřičníky nedávají. Když nedosáhneme bleskově uhlíkové neutrality, usmažíme se všichni, ať už jsme ekologičtí ultras, přilepení k silnici, nebo ti, co ani netřídí odpadky. Žádná tisíciletá říše Kristova, konečná – vystupovat. Klimaalarmisté cválají s pátým jezdcem, Strachem. Nikoli náhodou, jak si dál ozřejmíme.

Ale vraťme se k obecnějším pojmům z titulku, přestože by podobných konkrétních příkladů bylo mnoho. Jak se stalo, že se z diskutujících v poslední době stali nepřátelé na život a na smrt, skuteční protivníci a nesmiřitelní rivalové, z bývalých názorových oponentů „narušitelé hranic“? Proč Descartovo Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem převálcovalo Nepochybuji a kdo nejde s námi, jde proti nám? Mezi ZAVRŽENÍM a POCHYBAMI přeci nezeje propast, natož uměle vykopaný ideologický příkop. Můžu (v duchu) oponenta i zavrhnout, odmítat, hrubě s ním nesouhlasit, chtít mu i oči vyškrábat. Ale v zájmu zachování demokratické diskuse (a to je imanentní rys svobody, a nejen svobody slova) musím k němu vždy přistupovat jako k protihráči ve hře s přísnými pravidly, zdaleka ne pouze pro zachování etikety, lidské důstojnosti a civilizační úrovně, ale hlavně kvůli možným omylům, chybám, nesprávným závěrům, vyvozeným z nesprávných informací. Na jeho i mé straně, samozřejmě. Mýlit se mohou všichni, nikoli vždycky jen druhá strana barikády. Musím POCHYBOVAT, abych zůstal myslícím člověkem. Téměř všechny dnešní politické diskuse ovšem připomínají kolovrátkové monology, často i přes sebe, s křikem a lítou rvačkou o „prostor k vyjádření“. Kdyby média natočila každého hosta zvlášť a jen je do finálního pořadu prostě prostříhala do sebe, podmalovala vše nějako dramatickou hudbou, výsledek by byl téměř totožný, ne-li lepší. Přišli bychom jen o nějaké uchechtnutí při řeči oponenta, kroucení hlavou a zvedání očí k nebi. A to je hodně málo.

Ne náhodou se terminologie i pro zcela okrajová témata mění čím dál víc na válečnou. Všímá si toho ve svém eseji i Václav Bělohradský. Jak slovo diskuse nahradilo slovo válka. Nediskutujeme, bojujeme v plné polní. Pálíme ze zbraní, vrháme granáty, zakopáváme se na pozicích, hloubíme příkopy, ničíme nepřítele, plánujeme kobercové nálety, obchvaty a léčky a bombardujeme. Proč premiér Fiala řekl, že proti dezinformacím musíme bojovat? Že by chtěl nástroj pro zákonný boj s dezinformacemi? A Okamura, že za pravdu musíme bojovat. A Babiš, že bude bojovat do roztrhání těla. Nestačilo by, že musíme přesvědčovat, pádně argumentovat, dokazovat, dokladovat, usvědčovat oponenty z mýlky, lži, polopravd? Ne urážkami, silou pravdy. Ale ne, umění prosadit se v debatě je chápáno jako válečnické umění a na každém dobytém perimetru je třeba vztyčit vlajku a zatančit bojový tanec vítězství na mrtvolách poražených. Není to jen vina politiků, neseme na tom jako voliči také svou neoddiskutovatelnou vinu. Řvoun v diskusi je považován za „rozhodného“, zaseklá gramofonová deska s drmolením několika frází „to má srovnaný“, agresivní výstup politika je vyzdvihován jako „asertivní“, zablokování parlamentu obstrukcemi vytleskáno jako „účinná taktika“, neskutečný sprosťák jim „to nandal bez servítků“. Jako bychom byli svědky permanentní scény z Indiana Jonese, kdy hlavní hrdina zlikviduje bojem zblízka řadu nepřátel a postaví se mu do cesty hrozivý vousáč s obří mačetou. Indiana Jones ale spěchá (za posvátným cílem, samozřejmě!), vytáhne pistoli a znechuceně ho odpráskne jako vzteklého psa. A kino zašumí smíchem. Kdyby to u voličů značně nerezonovalo, rychle by politici přeladili na důstojnější notu. Ale ono to funguje, že?

A tak se z veřejných debat jak pára nad hrncem ztrácí TOLERANCE. Ta měla totiž k POCHYBÁM velmi blízko. Mezi TOLERANCÍ a RESPEKTEM je ovšem jen zdánlivě jemná hranice. Zatímco tolerance znamená uznání jinakosti, jiného názoru (i vyznání), postoje, způsobu života, a hlavně mírovou koexistenci a (byť někdy osekaný) dialog, spíše věcný a oproštěný od zbytečných emocí, u RESPEKTU už je to úplně jinak. Zatímco tolerance se rodí na půdě nevyhnutelnosti koexistence a racionality, RESPEKT na základě velice emocionálním, na platformě úcty, možná i částečného obdivu. Tolerance je pochopení a přijetí kompromisu, respekt svým způsobem vyseknutá poklona. Tolerance je příměří s vědomím ničivosti válek, respekt je trvalý partnerský mír. Je bláhové si respekt vynucovat, protože se netvoří naším přáním, ale svobodnou (a to je klíčové adjektivum) vůlí toho druhého. Je lhostejno, zda si respekt nárokuje nějaká menšina, Putin nebo Západ. Nikdo ho nedostane nátlakem, byť by si celou sadu zákonů, prezidentských dekretů a arzenálu zbraní k tomu připravil. Může ho získat jen vlivem svých činů, chování, i např. vysokou odborností, tvořivostí, pracovitostí, ano, i pouhou slušností – uznávaných hodnot, ale hodnot v očích toho, kdo má respektovat, nikoli v těch vlastních. Proto řada diktátorů sní o respektu a obdivu, a i si namlouvá, že ho u svých oveček má na úrovni laskavého pastýře. Ale dávno jede na koni pátého jezdce, protože respekt se vynutit nedá, kdežto falešný respekt s pomocí STRACHU ano. Z Kremlu teď denně vyjíždějí pátí jezdci, jedni by odpověděli na dron nad Kremlem rovnou taktickým jaderným úderem, druzí zavražděním Zelenského, třetí bombardováním Londýna. Je to silně znepokojující. Ale má nás stravovat strach? To by si osoby, které takové hrozby vypouštějí, jistě velice přály. To je jejich pojetí respektu. A nejsou v tom vůbec samy. Dunění kopyt pátého jezdce slyšíme dnes a denně z nejrůznějších stran.  

Z fáze tolerance k přírodě a respektu k modré planetě přesedlali na pátého koně už i někteří klimaaktivisté. Nevím, co už zcela nezakrytým strašením a šířením beznaděje (že stejně už ani drastická opatření nepomohou a řítíme se neodvratně do zkázy) sledují. Chtějí nás utopit v klimatickém žalu? Strach ještě nikdy nikoho nevybudil k pozitivní reakci, strach znehybňuje, rozežírá a leptá. Nástroje k jeho vyvolání odpuzují, devastují, a také vzbuzují neodhadnutelné reakce včetně těch naprosto zoufalých. A pátý jezdec je Strach je výborný český film z roku 1965. Měli by si ho někteří strachmajstři pustit, je z okupace, kde se strachem lámou charaktery.

Zvláštním způsobem se pět jezdců vzdáleně podobá i fázím umírání, jak je popsala americká psycholožka Kübler-Rossová. Je jich také pět a jmenují se negace, agrese, smlouvání, deprese a smíření.  Ty první čtyři nám v dnešních časech rozhodně nechybí, ta pátá naléhavě ano. Je jen na nás, abychom si ji neuvědomili až ve chvíli, kdy budeme skutečně umírat. Negace, falešné popření, vlastně nalhávání si, agrese, stupňující jen požadavky po potrestání odpůrců a špinavé metody „boje“. Smlouvání, spíš handrkování o každou píď názoru, všeobjímající deprese, až se duše svírá – to přeci z dnešního života dobře známe. Přitom konečné smíření rozhodně neznamená rezignaci, je jen přijetím barevného světa názorů a myšlenek, nekonečných variant pohledů, přístupů i řešení. Pokud nevykročíme zavčasu zpět k těm dnes tak vysmívaným pochybám, toleranci a respektu, budeme ztraceni. Jsou to totiž úplné základy lidské spolupráce. Už v pravěku každý člověk věděl, že odmítnout kooperaci v jeho společenství a odejít kamsi do lesů znamená jistou smrt. Nedejme zahynout nám ni budoucím. Kde jsem už jenom tuhle vroucnou prosbu slyšel?