Vraťte zvířátka do přírody!

A člověka z ní vyžeňte! Vyhubil v ní, co je oku milé, zabil a sežral, na co přišel, pošlapal rozkvetlé rostlinky a postříkal jedy zbytek. Tak, koukej mazat za elektrický ohradník, gretatrmane zpovykaný, dobytku člověčí!  

Obraz pána tvorstva, který vybil boží hovádka z planety Země, je zdrcující. Jen za jediný den, kdy píšu tenhle blog, rozloučí se prý navždy se Zemí na padesát druhů zvířátek a rostlin. A ne kvůli tomu, že jste si dali k obědu králíka, ale také proto. Vyhynutí hrozí milionu druhů živočichů a rostlin, varuje OSN. Může za to zemědělství (člověk) a klima (taky člověk). Za celou existenci Země vyhynulo 99,9 % těchto druhů. I tak dost havěti kupodivu zůstalo. Ale je to málo. Ekologický (i když to logický v názvu trochu mate) aktivista se zamyslí – a vymyslí. Jen, ehm, úplně nedomyslí. Vraťte zvířátka do přírody! Broučky, mloky, žabičky? Všechno! Třeba vlky a medvědy. Zlí předkové je tady vyhubili, aby dál nemuseli strašit své děti, aby od potupné smrti sežráním ochránili babičky i Karkulky. I pohádky ovčí babičky dostaly na frak. Poslední vlk na Šumavě si zavyl v roce 1874, v Beskydech v roce 1914, ten tam má dokonce pomník. A na sto let si Karkulky oddechly, hurá na jahody.

Poslední medvědice zabručela na Šumavě v roce 1856, nechal ji zastřelit kníže Schwarzenberg (a vy jste potomka chtěli za prezidenta!). „Mladý lesník Johann Jungwirth ji zastřelil. Do konce života si jej za to lidé velmi považovali“, píše se v Kudy z nudy. Tak dneska by Jungwirth šel bručet místo medvěda. Čas totiž trhnul oponou a vlk ovcí. Vlci a medvědi se vracejí, potlesk neutichá. Takhle se na to musí. Zpátky do naší přírody, my do 19.století – a taky zpátky. Zpátky na stromy, což ale chrání jen před vlky, medvědi za vámi vylezou i na strom. Bylo by to všechno chvályhodné, kdyby… Kdyby ta cesta, dlážděná dobrými úmysly, nevedla… však víte, kam.

Vlci trhají chovatelům ovce, útočí i na hlídače. Tu osm ovcí a 15 jehňat na Broumovsku, tu ovce ve středu obce na Jablunkovsku. Za rok 2003 vyplatil úřad Moravskoslezského kraje chovatelům necelých 60 tisíc korun, za rok 2007 poprvé přes milion, za rok 2010 přes čtyři miliony a za rok 2020 poprvé přes sedm milionů. Ale za tu radost ochránců přírody to stojí – ovce není žádná příroda, abychom si rozuměli. Ochránci kladou fotopasti, monitorují. A prosazují přirozené podmínky pro migraci. Pryč s ploty, silnicemi, postavme ekodukty. A těšme se na nárůst vlčí populace, když v létě Slováci zakázali jejich odstřel.

A s medvědy, kteří k nám už také migrují, se můžeme těšit ještě víc.

S medvědy – to je ten zábavný Méďa Béďa z večerníčků, kdybyste nevěděli – je situace ještě řádově jiná. Na Slovensku medvědi obveselují místní i turisty už léta. Stav je natolik závažný, že se již skutečně obávám o životy domácích (obyvatel) i turistů,“ uvedl primátor Vysokých Tater Ján Mokoš. Jeden vlezl až do kuchyně jednoho hotelu ve Starém Smokovci, dveře na fotobuňku si hravě otevřel. Medvědi prý ztrácejí plachost, nereagují ani na medvědí sprej, světlice či pyrotechniku, ani na speciální projektily. Chápu, já taky nad svíčkovou nevidím, neslyším. Krmí se odpadky z kontejnerů už nejen v noci, ale i vpodvečer, tvrdí se v článku. Ochranáři zase uvedli, že medvědi jsou přirozenou součástí přírody v Tatrách. Kdežto lidé, natož nějaké ovce, jsou v přírodě nepřirození, chtělo by se dodat.

Slováci se podle jiného článku bojí už i chodit na houby. Na medvěda v lese natrefil i poslanec Jozef Pročko. Protože však byl z vládního OĽaNO, medvěd zbaběle prchnul. Medvědů se bojíme, jsou přemnožení, shodují se chataři v Tatrách. Několikrát se prý stalo, že přišel do chaty přes okno nebo přes dveře, něco porozbíjel, ale nemá v žádném případě za cíl ublížit lidem. Říkal chatař.

Tak tohle už také dávno není pravda. Jiný, už zdaleka ne tak idylický příběh, líčí houbař Michal z obce Dúbravy: „Byli jsme na hřibech. Hledal jsem je a medvědice byla za zatáčkou za stromem i se dvěma odrostlejšími malými. Postavila se a v afektu na mě zaútočila. Rozběhla se za mnou, já jsem se též rozběhl. Za chvíli mě doběhla a tlapou mě bouchla do zadku. Udělala mi tam ránu pazoury. Bylo to dost hluboké,“ říká s tím, že po nárazu spadl na zem. „Ona se rozkročila nade mnou. Začala mi funět a řvát do ucha. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem začal strašně křičet, a potom odskočila. Ale kroužila stále kolem mě, nemohl jsem se ani pohnout. Jak jsem se pohnul, tak se vrátila.“ Myslím, že cestovní kanceláře, nabízející adrenalinové zážitky někde v Himalájích nebo v Amazonii, nemusí vozit klienty už tak daleko. Na Slovensku už jakési safari naruby mají, protože už dávno neplatí, že „medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně“, jak zpívával Ivan Mládek. Naopak vědí, že mají v kontejnerech spoustu dobrot a bát se netřeba.  

V novodobém Jurském parku se zřejmě budou muset za elektrickými ohradníky (ano, už je na Slovensku stavějí, stejně jako zamykací kontejnery) skrývat lidé. V přírodě totiž nemají lidi co dělat, a tak je to správně. Z mrazivého Michalova líčení, mimo jiné, plyne poučení, že před medvědem neutečete. Medvěd hnědý, o němž je tu řeč, vyvine i rychlost přes 45 km/h. Grizzly (ten tu, dokud ho nadšení ochránci v lesích nevysadí, zatím není) dokonce přes 50 km/h. Neutekl by jim ani Usain Bolt, který uběhl 100 metrů za 9,58 sekund. Hnědý huňáč by ale za stejnou dobu dal 120 metrů a grizzly by už dávno sklízel ovace tribun dokonce na 139 metrech. I když nevíme, jaký čas by Bolt zaběhl s rozzuřeným medvědem v zádech. Nejvyšší čas zařadit „motivační“ medvědy na olympiádu. To bude úroda svěťáků! Ale na chvíli zase zvážním.

Medvědice u obce Hradiště napadla sedmapadesátiletou ženu, způsobila jí mnohočetná zranění. Přežila, zachránil ji vrtulník a rychlá operace.  A také už se, bohužel, stalo, co se stát neodvratně muselo. První medvěd na Slovensku po sto letech zabil člověka. U obce Liptovská Lúžna v Žilinském kraji. Nevíme, zda onen sedmapadesátiletý muž dbal rad ochránců milých huňáčů, zda měl u sebe rolničky, nedíval se mu do očí, mluvil na něj hlubokým vážným hlasem a pomalu couval atd. Obraz hodného Médi Bédi, který turistům v Želéstonském parku krade svačiny, se rozpadá v prach. Sílí hlasy za odstřel, což ovšem musí povolit ministerstvo. A to jen tak nepovolí. Pouze výjimečně, pokud medvěd ztratí plachost. No, když ji ztratí zrovna při setkání s vámi, už vám to moc nepomůže. Vědci před 7 lety zjistili, že na Slovensku žije asi 1200 medvědů. Státní lesy ale tvrdí, že už je to víc než 2500, ochranáři ale nesouhlasí. „Medvěd se jako vrcholový predátor nemůže přemnožit. Já se stále ptám těch myslivců: odkud člověk bere odvahu říct, kolik medvědů by mělo žít na území Slovenska?“ říká vedoucí zásahového týmu pro medvěda hnědého ze Státní ochrany přírody SR Jaroslav Slašťan. Ano, v panenské přírodě se vrcholový predátor nepřemnoží. S potravou z lidských příbytků ale určitě ano. Přežijí i jedinci, kteří by v původní přírodě nikdy nepřežili. Ale nemusí se jednat zrovna o vlky a medvědy. Plachost ztrácejí i třeba kanci (jestli kdy nějakou měli), promenují se po českých městech a vsích bez skrupulí. V tom nejsme sami, nedávno se psalo, že divoká prasata terorizují Řím. Návštěvu Sixtinské kaple tak můžete spojit s podrbáním divočáka za ušima. Jedno dětské oko nezůstane suché.

Já jsem zatím v přírodě nepotkal vlka ani medvěda. I když na penziónu v Beskydech mě varovali, že by se to mohlo stát. Mám za sebou jen jedno setkání s kanci. A nebylo mi do zpěvu, natož do tance. Vůbec. S kočárkem a malým pudlíkem jsem je potkal. Ne v hlubokém hvozdu, v lesoparku. Najednou hrozivě zapraskalo křoví a na cestu pár metrů před námi se vyhrnulo celé stádo asi dvanácti divočáků. Naštěstí i naše pudlice Ajka pochopila, že jde do tuhého a zůstala štajf bez jediného štěknutí. A já přemýšlel, na který strom zavěsím dítě za kšíry a jestli ten strom unese i mě. Pak jsem to nějaký čas dával k lepšímu. Jen do doby, než ve vedlejší vesnici divočák člověka skutečně zabil. Pohádky o veselých prasátkách jsem z uspávacího repertoáru navždy vypustil.  

Abychom si rozuměli, nepléduji tady za vystřílení vlků a medvědů (natož třeba rysů) do posledního kusu jako v 19.století. Jen bych tímto blogem chtěl upozornit na to, že nejsme v 19.století, některé kroky lidstva se nedají vrátit a cesta zpět k soužití člověka s přírodou by neměla znamenat, že z přírody člověka navždy ve jménu ochrany vyženeme a uděláme z ní jednu velkou zoologickou zahradu. Natož abych podporoval Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (Voluntary Human Extinction Movement), jehož příznivci vidí jako jediné správné řešení pro Zemi zánik lidstva programovým nerozmnožováním. Abych použil dnes politicky módní rčení, nemůžeme ani za predátory „bojovat do roztrhání těla“.