Básník Halas řekl, co platí dodnes: „Vaše velikost/Nemyslit na sebe/Vaše urozenost/Oběť“. Ve světle dnešních událostí to zní zvlášť naléhavě a řežavě. Protože „kulky osobně jmenují a šrapnely řvou své proslovy“, jak řekl Kainar.
Hned na úvod říkám, že na vzedmutou vlnu solidarity českých občanů jsem hrdý. Věřil jsem v ni, a naopak nikdy nesouhlasil s nadávkami, že jsme národ xenofobů a rasistů, co slovně sice občas polituje trpící, ale jak by se měl rozdělit o jediný knedlík z porce vepřo-knedlo-zelo, je se soucitem konec. Nic na tom nemění ani názory z druhé strany, varující, že nám ta solidarita brzy vychladne jak pivo na sedmém schodu. Bloger Hewlit, „tramvaják co má jednu speciální vlastnost: umí předvídat“, jak se sám charakterizuje, věští, že „nám nikdy nic nevydrželo dlouho… všechno má svou mez a my si taky musíme něco nechat pro sebe“.
A že poroste závist k těm, co mají vše zadarmo, což dokladuje Ukrajinkou, která místo jízdenky zamávala pasem a odkráčela do fitka, „rozhodně ne podle oblečení a vybavení uklízet“. Mám kamarádky také uklízečky, na ulici byste je těžko identifikovali, čím se živí. Ale to víte, já předvídat neumím. I když jsem v lednu napsal, že Rusko napadne Ukrajinu. No jo, ale já to psal jako legraci. Ta mě tedy opravdu důkladně přešla.
Pan Hewlit má pravdu v tom, že počáteční emocemi vzepjatá vlna nadšení pro ukrajinské běžence se promění. Musíme to zvládnout nejen přáním a připíchnutou vlaječkou, ale prakticky, logisticky, podporou finanční, materiální, úpravou pracovního trhu, ubytováním. Těch 250 tisíc utečenců, odhadovaných vládou, bychom zvládnout měli. Nikoli s prstem v nose, ale určitě ne za cenu zbídačení všech obyvatel.
Pan Hewlit je ovšem úplný čajíček proti jinému glosátorovi – Miroslavu Mackovi. Ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice. Tedy spíš úplně jiný kalibr. M. Macek totiž není tramvaják, ale bývalý místopředseda vlády. Na svém blogu od začátku ruské invaze na Ukrajinu si nepřečtete jedinou zmínku, zavánějící odsouzením ruské agrese, natož Putina samého. Když cituje, tak v posledních dnech zásadně a pouze čínské servery. Nu, i zubař může být sinologem.
A jeho blog, to je perla za perlou. Ptá se, zda by senátoři neměli přinutit k abdikaci prezidenta Zemana za udělení Řádu Bílého lva Volodymyru Zelenskému. Ukrajinskému prezidentovi moudře radí, aby nechodil s pány (USA, EU?) na led, protože mnohý příklad známe, že pán sklouzne a (ukrajinský) sedlák si za něj nohy zláme. Raduje se, že rubl zpevnil: „Rubl v úterý posílil nejvýrazněji za poslední takřka čtvrtstoletí. Ze včerejší uzavírací hodnoty takřka 139 rublů za dolar zpevnil až k úrovni 111 rublů za dolar, jak vyplývá z dat agentury Bloomberg. To značí posílení až o 25 procent během jediného dne. Výrazněji ruská měna zpevňovala naposledy v září 1998“. Také jste na tvrdnoucí rubl nesmírně pyšní? A kdo že tedy za válku na Ukrajině může? Jak Macek cituje: „mocí opojené asociální a sociopatické nenaslouchání druhé straně a vykřikování ultimativních slov bez zadních vrátek, je hlavním důvodem aktuálního stavu na Ukrajině“. Ach vy ukrajinští asociálové a sociopati, nenaslouchali jste, tady máte od Putina přes hubu.
Macek vůbec cituje s chutí čtenáře svých glos, např. toho, který zaznamenal kritický pohled ukrajinských „starousedlíků“ na současnou uprchlickou vlnu. Nepozoruji u nich žádnou sounáležitost s příchozími. Naopak. Říkají, že ti lidé jsou v naprosté většině ze západní Ukrajiny, kde se vůbec nic neděje. Tak, Ukrajinci zde pracující žárlí na novoutečence ze ztučnělého ukrajinského západu a trpící východ (od r.2014 okupovaný Doněck a Luhansk?) zase ostrouhá: „Ti skutečně potřební, vybombardovaní zoufalí lidé na východě Ukrajiny však tam trpí dál...“ Neuvěřitelné. Další silná káva je Mackova obhajoba ruského ostřelování civilních oblastí, cituje jednoho kameramana:“... co my jsme zatím viděli a slyšeli, tak útoky vždycky původně směřovaly na vojenské cíle. Když trefí třeba obytný dům, tak to na nás působí, že šlo o náhodu“. Tak vybombardování porodnice v Mariupolu byla náhoda. Proč tedy i Rusové přiznali, že nemocnici bombardovali záměrně, protože tam prý byli vojáci?
A s blogerem Hewlitem by si Macek zanotoval v odporu k těm nafintěným paničkám, co tak drze zneužívají naši dobrotu. Je to, podle Macka, „střední třída, která prostě jen chce žít v EU“. Kdeže by prchali před válkou, chtějí se tu válet za naše peníze, tak to je. Macek si přečetl o jedné uprchlici – podle něho mladé, pohledné, klidné a krásně oblečené ukrajinské slečny: „Madině z Oleksandrie na střední Ukrajině se dnes registrace v příbramském centru podařila a spolu s kamarádkou odcházela z kulturního domu spokojená. ‚Přijela jsem se synem, muž, matka i sestra zůstali doma,‘ řekla Madina. Úplný vzorový utečenec před válečnou vřavou…“, komentuje to Macek. Jak by měl vypadat skutečný vzorový utečenec, Macek nepíše. Matka se synem, která si na sebe nenavlékla zetlelé hadry po pradědečkovi, to tedy nebude.
Macek – a to je mu třeba přičíst ke cti (je-li k čemu), zveřejnil i své Ohlasy písní ruských (promiňte pane Čelakovský), co mu zaslali čtenáři. Není to hezké čtení: „Dokonce i můj bývalý spoluposlanec z Federálního shromáždění Jiří Jílek se mi ozval: Mirku jsi normální dobytek. Ty víš proč“. A v tomto bodu se připojím k Mackově obraně svobody slova (napsal dokonce dopis premiérovi Fialovi). Kdybychom zcenzurovali jeho blog, nedozvěděli bychom se nic z jeho „postojů“, před nimiž bledne i Russia Today a Sputnik dohromady jak obzor při svítání. A to by byla škoda. Nejen pro jeho (zřejmě už bývalého) kamaráda Jílka.
Vrátím se na konci blogu ještě jednou k Halasově básni A najednou: Najednou tam budou/a všichni/Plno očí bude se dívat/ale vy je neuvidíte/Neklidně pohled ucítíte v zádech/Budou tiší/číhaví/budou vážit každé vaše slovo/a proto vaše řeč/ať je nevěstou zítřků. Tak moje nevěsta zítřků je jasná, celá široká rodina přispěla na charitativní konta pro Ukrajinu, syn se vypravil na hranice s Ukrajinou a přivezl s kolegou do Prahy dvě matky se čtyřmi dětmi, chystá ubytování pro Ukrajince, dcera s dalšími spolužačkami peče a ve škole na improvizované burze prodává – už utržili přes 43 tisíc (a poslali na Člověka v tísni), i můj bratr, chudý důchodce, poslal celý svůj bonus z jednoho přivýdělku – se všemi kolegy, takže to dohromady dalo 300 000 Kč, další syn pomáhá v nadnárodním podniku v nelehké situaci ukrajinským kolegům, můj dobrý kamarád nabídl zdarma celý svůj penzión pro uprchlíky… Nikdy se tady charitativními kroky nechlubím (a taky s tím hned končím), ale také bych nerad, aby to vypadalo, že jediný, kdo z blogerů pomohl, je Laďa Větvička s balenou vodou pro Užhorod. A nehodláme polevit, pane Hewlite. Nechte Ukrajince, alespoň v takto vypjatých časech, na pokoji. Dnes jsou to v drtivé většině matky s malými princi a princeznami. A k princeznám se nečuchá, to vědí i medvědi od Kolína. Mimochodem, Halasova báseň končí takhle:
Nastal čas
jako by svět teprve vznikal
Rozhodčí čas
