Tyranie řidičů rekreantských autobusů už musí skončit

Pokud jste viděli film Účastníci zájezdu, kde herci Krobot a Liška mistrně hrají řidiče autobusu, vztekající se nad nevracenými podšálky, neuvěříte, že realita může být ještě stokrát horší. Slabší povahy, opusťte včas tento horror

Když mě mé bývalé tanečnice přemlouvaly, abych s nimi odjel na týdenní dovolenou do Itálie, váhal jsem. Už jsem si ze svých plánů rajzování po cizině škrtnul, zažil jsem v životě tolik obchodních cest po všech světových čertech, že dodnes trpím tím, co jsem si nazval airportstress. Jak jsem uslyšel letištní rozhlas (oznamující samozřejmě zpoždění či zrušení mého letu), naskakovaly mi pupínky. Moje kufry pravidelně končily v Indii místo v Mexiku, spoje mi pravidelně ulétávaly… A když jsem při jednom složitém obchodním jednání v Americe a Kanadě napočítal 24 vzletů a přistání, rozhodl jsem se, že to musí skončit. Leč hlasy mých kamarádek byly úpěnlivé: budeme u teplého moře, na vlídném, ještě nepražícím slunci, ty budeš po večerech hrát na kytaru, zazpíváme si, popijeme dobrého italského vína atd. Podlehl jsem vábení těch Sirén a nelitoval. Staraly se o mě jak o tureckého pašu, vařily mi v bungalovu kafíčka, mazaly záda, dělaly opulentní snídaně i bohaté obložené mísy na večer, zpívali jsme a řehtali se na celý kemp, no, kdo z vás to má? Posuďte sami, tohle je jedna z večeří, které připravily na terase bungalovu. Mňam!

O tom však vyprávět nechci, to teď v létě zažijí statisíce Čechů. I kvůli airportstressu jsem přivítal, že se do Itálie jede autobusem. A to byla tragická chyba. Rozdíl mezi piloty a řidiči rekreantských autobusů je hlavně ten, že piloti jsou po teroristických útocích zamčení v kokpitu a třesou se strachy, že jim někdo přiloží na krk nůž. Ale řidiči? Absolutní páni nad vašimi životy a smrtí. Což se brzy ukázalo. Už na cestě tam to nebyl žádný med, v narvaném autobusu jsem naštěstí seděl vedle štíhlé dívenky, tak jsme se jakžtakž vešli. Jeli jsme do nejvýchodnějšího cípu Itálie, takže 22 hodin. Ale zastávky na WC a u mě i na antiabstinenční cigárko byly cca po 4 hodinách. Netušil jsem, že tahle strastiplná pouť je vlastně procházka růžovým sadem. Až cesta zpátky se proměnila v běs, aspirující na Oscara v sekci Horrory a jiné ujeťárny.

Začalo to tím, že náš autobus přijel místo v šest večer ve dvě ráno. To víte, prý ty zácpy v Německu. Nakoupit ve vedru jídlo by znamenalo, že by za pár hodin chodilo samo po autobusu. Nekoupili jsme si nic, vždyť každá pumpa dnes nabízí paletu teplých i studených jídel. A to byla další obrovská chyba. Když autobus v šest ráno poprvé zastavil u čerpačky, nikdo, všichni rozespalí, ještě neměl hlad ani chuť na ranní kávu. Až když jsme nastoupili a rozjeli se, řidiči nám oznámili, že už se NIKDE stavět nebude. A kdo bude muset, použije autobusové WC, ale jen na malou. Jak na velkou, neprozradili. Protože musíme spěchat. I když nás jelo zpátky jen devět (většina zůstávala na 14 dní), byli mezi námi i Brňáci, kteří prý musí stihnout v Praze poslední noční vlak do Brna. Jinak, jak s gustem vylíčil řidič: „Budou muset strávit noc s cikánama na Hlavním nádraží, a to jim snad teda nepřejete“.  Hrozba obtěžování ukrajinskými Romy na Hlaváku zafungovala, Brňáci zbledli. Překvapivě autobus přeci jen po chvíli zastavil, ale jen aby vypustil fekálie z autobusového záchůdku. My jsme vypuštěni nebyli, nejsme žádné fekálie, že ano. Tahle operace ovšem byla osudná. Při vypouštění se záchůdek zasekl a zablokoval. Dveře nešly otevřít. Představa, že dalších osmnáct hodin se zablokovaným WC, hladoví a žízniví bez jediné zastávky valíme ku Praze, mě nenadchla. Už proto, že v mém věku se hlavní starost, jak udržet moc, mění v problém, jak udržet moč. Po Brňácích jsme zbledli i my.

„To snad není možný,“ šuškali jsme si vzadu potichu, aby to s námi naštvaný řidič nenapálil v alpských serpentinách rovnou do bezedné propasti. Vyslali jsme dopředu vyjednávačku k delegátce, s řidiči Krobotem a Liškou jsme se parlamentařit neodvážili. Vrátila se s informací, že přeci jen na malé pumpě za dvě hodiny zastavíme, budeme si moci nakoupit a zajít na WC. No hurá! Celé dvě hodiny jsem nedočkavě mačkal v dlani eura. Když jsme konečně zastavili, vyrazil jsem jak Šemík na hradby z busu ven. „Záchody jsou takhle po straně,“ volala za námi delegátka. Ptám se prodavače na pumpě, kde jsou záchody, protože jsme je nenašli. Všiml jsem si, že z jídla má na výběr chipsy, sušenky a čokolády. Teplý bufet? Nebo aspoň bagety? Zapomeňte. „Nikde, nemáme tady záchody,“ zněla prodavačova lakonická odpověď. „Až dál asi kilometr po cestě.“ Když jsem tu informaci sděloval kamarádkám, už to v nás bublalo jak ve vířivce. Tentokrát jsem k delegátce vyrazil já. „Tady nejsou záchody“, oznamuju jí. „Ale ano, stavíme tady vždycky.“ „Nejsou, zrušili je.“ „Ale ne, vždycky tu byly, jezdím sem léta.“ Argumentace vztekle dupajícího malého dítěte s kyblíčkem, že tady přece vždycky bylo pískoviště, tak tam nemůže být výkop. Šel bych na malou i na to pískoviště, dětem by se líp plácaly bábovičky. Představil jsem si jednu scénu z internetu, kde pornoherec skrápí mohutným proudem moči dychtivě nastavená ústa pornoherečky. Jen místo té pornoherečky jsem si představil delegátku. Prchlivost přestala cloumat mým majestátem.

„Chtěli jsme si k obědu dát nějaké normální jídlo, třeba i teplou Gulaschsuppe,“ říkám smířlivě. „Žádnej gulášzupe,“ zařval za mnou řidič Krobot, který se mezitím nenápadně připlížil, aby si vyslechl, co zas ty kverulanti mrmlaj. „Jedem až do Prahy bez zastávky, nakupte si tady nebo nic. A vokamžitě nastupovat.“ Nakoupit nebylo co, navíc při nastupování do autobusu se blbě nakupuje. Za další kilometr jízdy jsme míjeli velkou čerpačku, obří nápis Toilletes, teplé croissanty, bagety, hamburgery i ta Gulashsuppe se na nás za okny smály. Dokud nezmizely za obzorem. Kručení v břiše už přehlušovalo vrčící motor. „Jdu jim dopředu říct, že je hajzl zablokovanej,“ oznámila kamarádka. Vrátila se s ujištěním, že ho odblokujou. A skutečně po pár minutách přišel k záchůdku řidič a začal cloumat dvířky. Pochopil, že kverulanti nekecaj. Dalších dvacet minut se do WC dobýval, v poslední fázi už hrubou silou. Nakonec zámek vylomil. WC bylo opět k dispozici… jen u něj nešly zavřít dveře, protože do zámku dal papírek, aby se nedaly zavřít. Nic pro stydlíny. Přesto nezbylo nic jiného. Další kamarádka WC-open space přece jen navštívila. Přišla s informací, že dveře jsou sice otevřené, ale záchod nesplachuje. „Ještě tak čtyři návštěvy a bude to přetejkat,“ poznamenala suše. Všem se samozřejmě začalo strašně chtít. Vzpomněl jsem si na staré dobré ČSD, kde bylo záchodem vidět na ubíhající pražce a potřebu jste konali přímo na ně. Nohama stírat rosu na kolejích doporučoval jen Wabi Daněk. Dost často to rosa nebyla. Zlatej socík! Zavládlo ticho, hladové, žíznivé a nafouklé v oblasti močového měchýře.

„Dá si někdo kafe nebo pivo?“ oznámil do mikrofonu řidič Liška, ten hodný z obou vyšetřovatelů za volantem. Chvíli jsem váhal. Nevrátím podšálek a dostanu od Krobota pěstí! Ale nakonec jsem si dal, sbohem, italská napěněná cappuccina, rozpustná břečka musí stačit. Podšálek tam nebyl, kelímek pálil jak sviňa. Už vím, že je káva močopudná. No, v nehorším na WC načurám do umyvadla, říkal jsem si chlapsky, holky to budou mít horší. Jen jsem obarvenou švestkovou vodu upil, autobus překvapivě (a samozřejmě neohlášeně) zahnul na odstavné parkoviště s VELKOU pumpou. „Akce!“ zavelel jsem. „Jdu na záchod, kdo byl na záchodě v autobusu, mi zatím koupí dva velký hambáče, bagety, prostě cokoli, co se nepodobá sušence nebo chipsům. Já si mezitím vykouřím cigaretu, pak nastoupíme. Jak sehrané komando jsme vyrazili z autobusu na zteč. Klaplo to. Holky si dokonce všechny stihly nakoupit napěněná kafíčka. Záviděl jsem jim (s pachutí břečky v ústech) jen minutu. Všechny si je daly na sklopné jídelní pultíky. To neměly dělat. Řidič Krobot se rozjel skokem, spěcháme, né? Všechny kávy holkám popadaly do klína. Začaly ječet, kafe jim stékalo po tělech a meandrovalo po šatech ve fantastických obrazcích.

Mě to nepřekvapilo, jsem cvičený léta Murphyho zákonem, že podávání kávy v letadle způsobuje těžké turbulence. Zbytek své melty jsem si držel. Abyste rozuměli, v každém pultíku je otvor pro kelímek, … ale menší než dno kelímku. Možná byl ten otvor původně určený pro podšálky, ale ty už, jak známo od Účastníků zájezdu, nikdo nevede. Jak řekl Krobot ve filmu: Nikdo z nás nebude dělat vola. Pustil jsem se do hamburgeru a vyhlédl z okna. Už jsme nezastavili, Brňáci řidiče hecovali při představě, jak ukrajinští Romové na Hlaváku už brousí nože. „Kdo chtěl tu gulášovou polívku?“ zatřepal před námi pytlíky Polévka do hrnečku hodný řidič Liška. Věřili byste, že jsme si ji všichni dali? Takhle totalita plíživě ponižuje a zotročuje lid. Když jsme konečně stáli ve dvanáct v noci v Praze na Florenci s vyloženými kufry, a Brňáci uháněli vlakem ke svému štatlu, zjistila kamarádka, že klíče od svého pražského butiku, kde byly zamčené všechny klíče od aut, co nás měly rozvézt domů, nechala… v bungalovu v Itálii. Nastaly noční manévry příbuzných a známých. Všechno jsme promptně vyřešili, protože tohle už v rukou autobusáci neměli. Dokonce jsme vykopli jedny domovní veře, když klíč nebyl k mání. Moc pěkně jsme to od řidiče při dobývání do WC okoukali.

Také jedete na dovolenou busem? Tak šťastnou cestu!