I když informace o koronaviru z médií přetékají, ten s přehledem nejzmasakrovanější umělecký obor – tanec, nestojí nikomu ani za pidičlánek. Přitom, kde jinde covid milosrdně jen „střihal trávník“, u tance použil parní válec.
Už na jaře nikomu nestál tanec ani za zmínku, v pláči divadelních principálů, hudebníků, filmařů nebo sportovců „šoupání nohama“ zaniklo jak šumění větru ve větvích sasafrasu. Na jaře na tanec protiepidemická opatření dolehla absolutně. Totálně byly zrušeny všechny taneční soutěže, přehlídky, pohárovky, festivaly, taneční kurzy, kroužky, zamčeny taneční sály, kulturní domy a tělocvičny, a klíče hozeny na dlouhé měsíce do kanálu. Včetně mezinárodních soutěží. Moje dcera postoupila na jaře se svým souborem na baletní mistrovství světa. Můžete hádat, kde mělo proběhnout. V Itálii, v Římě, na jaře koronavirem nejzasaženější zemi světa.
Tanečníci to nevzdali. Začali organizovat online výuku, točili instruktážní videa, povzbuzovali své členy, nezamkli nohy do skříně. Národní divadlo 12.dubna učinilo dokonce zoufalý pokus a bleskově nacvičilo a odtančilo taneční galavečer Protančíme tím, za naprosto šílených epidemiologických opatření. Tanečníci v rouškách a společně na jevišti jen členové, žijící v jedné domácnosti, čili např. duet bratra se sestrou nebo manželů. Bez diváků, samozřejmě. „Buďme stateční, neztrácejme naději“, vzkázali divákům. Abych byl spravedlivý, tento večer zaznamenala a odvysílala Česká televize. Na dlouho jediná připomínka, že tanec vůbec existuje.
Abyste měli představu, nemluvím tady o nějaké hrstce podivínů, vyznávající zaprášený kult Terpsichoré někde ve svatyni v lese. Jen Svaz učitelů tance odhaduje účastníky kurzů pro mládež a dospělé na cca 200 000 až 250 000 osob. A to je jen zlomek všech tanečních aktivit. A tím se dostáváme k tanečnímu podzimu. Jen se tanečníci trochu oklepali a začali z trosek souborů a kurzů dolovat ohořelé zbytky, přišla další rána, ještě horší druhá vlna. Moje bývalá tanečnice a žačka Hanka, která založila v Praze veleúspěšnou obří taneční školu se stovkami členů včetně špičkového souboru, sbírajícího ceny do nůší na republikových i mezinárodních soutěžích, mi napsala o živoření „posmutnělého tanečního studia, které letos spadlo z jahody na znak. Jaro jsme tak tak ustáli, teď nám zrušili soutěže a lidé se ve velkém odhlašují z kurzů, což je smutné hlavně pro děti a samozřejmě pro nás, kteří něco vybudovali a v jednom roce o to možná přijdou...Ale nevzdáváme se, snažíme se bojovat dál, vymýšlíme, co se dá, aby se děti nepřestaly hýbat...“ Slyšíte tam nějaké zafňukání?
A přitom situace začíná být ještě horší než na jaře. Opět se kácejí termíny z jara odložených soutěží. Jen jeden příklad - vzkaz organizátorů: „Vzhledem k současné situaci s Covid 19 a neustále se měnícím podmínkám pro organizování hromadných akcí jsme se rozhodli zrušit podzimní termín naší baletní soutěže "Na špičkách" Brno 2020“. Ano, dnes naprosto nic nenaplánujete, organizátoři a promotéři tanečních podniků jsou zase na dně. Svaz učitelů tance požádal Ministerstvo zdravotnictví o vyjádření k podzimním tanečním kurzům nad 100 účastníků. Dostalo se jim odpovědi, že tanečníci jsou chápáni jako lidé při sportovním výkonu, tedy mohou tančit bez roušek, doprovod do tanečních s rouškami. O pár dní později přišel striktní příkaz používání roušek ve vnitřních prostorách budov. A opět, taneční školy to nevzdávají, snaží se zavádět přísná hygienická opatření, dezinfekce sálů, budou se zkracovat délky tanců (protože udýchat v roušce takový 4minutový quickstep nebo polku je fakt o život), omezeno bude střídání partnerů v tanečních, muži mohou odložit saka, rukavičky jsou bez diskuse povinné (jak se nyní hodí, že)…
Ale jsem skeptický. Jeden z hlavních půvabů tanečních, společenský kontakt, včetně toho tělesného, pro spoustu mladých lidí i okukování a výběr sympatických tanečních partnerů, to vše je v troskách. A kolik zájemců o kurzy, kroužky, či jen cvičení s tanečními prvky ve fitness své nadšení pro tanec prostě odsune na jaro nebo o rok? Nebo navždy? Uvidíme. Tanečníci, lektoři a choreografové jsou však zvyklí na překonávání i těch největších obtíží, tanec je opravdu tvrdý chlebíček a v Česku dlouhá léta zcela na okraji zájmu politiků a médií. Tak jsem to chtěl trochu napravit alespoň zde na blogu. A abych tuhle lehce pohřební tryznu přeci jen zakončil s trochou úsměvu, posílám vám jednu ze svých choregrafií, odlehčenou jako mé blogy (kromě tohoto, bohužel), v podání mého tanečního souboru Impuls, který také ještě navzdory koronaviru žije. V choreografii s názvem Židlovačka jsem si pohrál s rekvizitami-židlemi a charlestonovými figurami. Nejedná se o profesionální soubor, tanečníci v obraze jsou ve skutečnosti třeba lékařky, referentky, studenti, atd. A všem kolegům z tanečního světa držím palce, až mi modrají.
