Rok jsem byl na distanční výuce. Zblbnul jsem tak, že mám jen dvě vysoké školy

A mohl jsem mít tři, možná čtyři. Ale ten rok mě zničil. Novou generaci hlupáků právě teď kojí pandemie. Když zítra nevyrazí do škol, umřou steskem po vzdělání nebo je povraždí rodiče.

A tak stojí v pyžamech před sněmovnou a mrznou jak hotovínko. Ovšem vzorně s rouškami a na vzdálenost županu. A skandují Dostaňte nás ven. Tak to je hodně zvláštní slogan. Mí rodiče měli úplně jiný problém, dostat nás aspoň někdy domů z toho věčného VEN. A vůbec, jaké Dostaňte? Kdo vás má z čeho dostávat? Vyprošťovací četa jak horníky v zavaleném dole? K parlamentu jste se snad dostali jen s dopomocí někoho, kdo ztělesňuje to VY?  Vy zlí, vy zavírači, nařizovači, omezovači, věznitelé a krutovládci, co jste to jenom nám, nevinným dětem, udělali?! A co to VEN vlastně obnáší? Tak VEN nebo do škol? Co znamená to VEN? Je čas jít s pravdou VEN? VEN ze škol? VEN z internetu, televize, rádií? Už tak je pravdy málo, teď aby se ještě pakovala ze škol a médií někam ven? Zapomněli ti studenti Přírodní školy na slova Fráni Šrámka? Ach, netoužete zpět a ven/jen nalhou vám a nedají. Já vím, je to hrůza. Už vám toho nalhali o tom, jak půjdete ven, a sedíte pořád doma jak kvočny na hřadu, covidem přilepení na židlích. Už na podzim vám slibovali, že se vrátíte do škol na sto procent, ale pak to stejně odpískali. Protože pandemie ne a ne vykročit na „sestupnou trajektorii“. Jo, s tou trajektorií to je jak s varlaty, komu nesestoupnou, zůstane impotentní. Já musel svému synovi koupit křeslo, jak ho ze židle u počítače už bolel zadek. A teď dceři kleknul počítač, zavařila ho jak marmeládu. No můžu já jí nekoupit nový, když to bylo jediné ven, které si poslední půlrok užila kromě venčení psa? Aby u přijímaček na střední padla jak přezrálá hruška?

Já s těmi pyžamovými Mrazíky hluboce souhlasím-nesouhlasím. „Už je to doma hrozný a už nás to nebaví a myslím si, že to má dost velkej vliv na psychické zdraví, že se nemůžeme vídat s kamarádama a jsme furt zavřený doma. Už se v té karanténě cítím docela špatně, už je to pro mě těžký,“ říká jedna ze studentek Julie. Milá bludičko Julie, já vím moc dobře, o čem mluvíš. Sám jsem strávil na distanční výuce celý rok, a bylo to těžké jak olovo, co ho teď Evropská unie tak pronásleduje, aby nás už netížilo. To bylo tak. Do čtvrté třídy jsem chodil normálně do základní školy, výuka pestrá, učitelé sice přísní, bili nás jak žito, ale spravedlivě, Ema měla mísu i maso, počítal jsem do miliónu, věděl, jak se píše babyka, co je v ruštině gruzavík a kdy mám vyhodit na spartakiádě do vzduchu žlutý míč. Pak ale spadla klec.

Přestěhovali jsme se a já celou pátou třídu absolvoval v jednotřídce na malé vsi. Kdo nezažil, neporozumí. Vepředu seděli pěkně jako schůdky prvňáčci, za nimi druháci, atd. A my páťáci jako ten černej vzadu. Když slyším dnes rodiče, jak spínají ruce nad dohledem nad dvěma dětmi různého věku při distanční výuce, musím se jen usmát. Naše soudružka učitelka nás měla přes dvacet, prvňáčci fňukali po mamince a my se v poslední lavici pošťuchovali kružidlem s cikánkami Čonkovými (slovo Rom jsme neznali, omlouvám se). Jak to, proboha, zvládala?! No, učitelka se věnovala pochopitelně prvňáčkům a druhákům, kdyby po opuštění jednotřídky neuměli číst a psát, to by poznali i rodiče, natož školní inspektoři. My jsme dostali předhozené příklady z matiky, nějaký ten článek v čítance, případně úkol nakreslit jabko. Abych to srovnal s dneškem, jako když se k vám učitelka „připojí“ přes počítač na pár minut na začátku „docházky“, rozdá úkoly, pak na hodiny zmizí – a nic.

Byl to výukový mordor, dostalo se na nás často až odpoledne, kdy mladší děti odešly, v rychlosti nějaký zběžný výklad učiva – a šmytec. Zlatá distanční výuka dnes! Když jsem, bývalý premiant ze základky, po roce jednotřídky nastoupil opět do „normální“ šesté třídy ve vzdáleném městě, dobře čtvrt roku jsem vůbec nemohl „nahodit řemen“ a připadal si oproti ostatním dětem, které jednotřídku nezažily, jako totální vypatlanec. Navíc zlenivělý, otupělý, uzavřený. Já se tenkrát z šílené nudy naučil nazpaměť celou básnickou knížku, a když mě učitelka vyvolala, celou jsem jí asi půl hodiny přednášel ostatním, marně se mě snažila přerušit. Řemen jsem nakonec nahodil, jinak bych se tu s těma dvěma vysokýma školama trapně nevytahoval, a i na tu jednotřídku dnes vzpomínám s nostalgií.

Řeknete si, jak to můžu srovnávat, když jsem měl bohaté sociální kontakty s dalšími dětmi, to je přeci něco docela jiného! A o to přeci jde především, že z dětí na dnešní distanční výuce vyrůstají osamělí introverti a asociálové, to je ta hrůza!  Tak za prvé, mám pocit, že děti byly přisáté na mobily a počítače už dávno před covidem, jen je na pár hodin musely ve škole odložit a zasednout - často jen k jiným počítačům. Nevzpomínám si, že bychom nechodili VEN, byli jsme tam furt, pokud nepadaly trakaře – a to jsme zalezli aspoň do tělocvičny. A to je to za druhé. Můj syn byl schopen po návratu ze školy se spojit přes síť se spolužákem z vedlejšího baráku, jít ho navštívit ho ani nenapadlo. Ven vylezl, jen když jsem ho z domu vykopal nebo vymyslel nějaký zajímavý výlet. My stavěli s kamarády reálné bunkry, oni už jen virtuální města a farmy. Hřebík do ruky nevzali, nevirtuálním kladivem by si těžce ublížili. Kdybych všem svým čtyřem dětem neplatil (krvavě) sportovní a taneční kroužky, seděli by, zarostlí sádlem, u těch počítačů ještě dnes.

Všem nářkům a enormnímu tlaku na návrat dětí do škol naprosto rozumím. Vždyť mám čtyři děti, z toho dvě ještě školou povinné. Můj kamarád prchá do práce, i když tam pracuje v open space a mohl by jako vysokoškolský učitel sedět na homeoffice. Nesedí, se třemi dětmi 24 hodin denně doma by vyletěl z kůže, jak bez obalu přiznává. I čtrnáctileté dceři hauptpiráta Bartoše už prý kape na karbid, jak sám přiznal v Otázkách VM. Navrhovaná řešení se jen hrnou, od jakžtakž smysluplných až po rarity z Guinessovy knihy rekordů. Bývalý europoslanec Payne navrhuje třeba: „Možná kdyby v každé třídě byla umístěna zdokonalená pračka vzduchu, řekněme doplněná o nějaké další prvky jako čištění vzduchu ionizací a UV zářením, kdyby byl teplotní gradient vzduchu ve třídě nastaven tak, aby vydechnutý vzduch stoupal ke stropu, kde budou infekční částice zachyceny na ploše s elektrostatickým nábojem…“. Jo, to by byla paráda, taková pračka, kombinovaná s vysavačem u stropu. Vysálo by to dětem i soply z nosu. Jiní by vytírali každé dítě každý den před výukou, až by se hory (testy) zelenaly. „Tak si můžete testy udělat sám, nebo, když jste dítě, vám ho udělá tělocvikář. My jdeme stejnou cestou. Zadal jsem svým náměstkům a Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, aby zjistili, jakým způsobem je možné dosáhnout něčeho podobného u nás,“ navrhuje ministr zdravotnictví Blatný. Tak SÚKL bude zkoumat tělocvikáře, jestli by to vytírání zvládli. A Blatného náměstci taky. Já být náměstkem na MZd, tak prchnu jak Šedo. Vytírala by i Kateřina Valachová, bývalá ministryně inkluzivního školství, levicové mládeže a Peltovy tělovýchovy. Zde na blogu: „Podle návrhu rodiče udělají test doma, v obálce (speciální) ho dítě odevzdá před vstupem do školy. Tím je vyřešena i citlivost osobních údajů i maximální pečlivost a opatrnost v bránění šíření koronaviru.“ A to pilotně od 15.února! Ježkovy voči, to budou fofry. Milí rodiče, nezapomeňte dětem zabalit do školy svačinu a výtěr! Tak Kačenko, kde máš speciální obálku? Jen obyčejnou? Mazej domů. A jen tak na okraj, mám otázku – jak speciální obálka vyřeší citlivost osobních údajů? Četla jste, paní exministryně směrnici EU o GDPR? Já ano, do posledního písmene. Zde odkaz k samostudiu. A navíc obálka ohlídá pečlivost a opatrnost rodičů? To snad už radši ten tělocvikář. A K. Valachová dodává: „Covid 19 je tu bohužel stále s námi a mutuje.“ Já dodávám: kdyby jen covid, tady mutuje kdekdo.

Neúnavný oponent Valachové Václav Klaus ml. na to jde jinak. V pořadu internetové televize XTV připouští, že cca 20 % dětí a hlavně mládeže výpadkem kontaktního vzdělávání neutrpí. Jsou motivování, vzdělání je pro ně prioritou, mají po něm hlad. Tam jsem zřejmě se svou pokulhávající jednotřídkou spadl i já. Ale co těch dalších 80 %. Říká: „My nemáme žádná data, že nějak hrozivě nebo jak vůbec se to z těch škol případně ta nemoc šíří.“  No, tady bych také oponoval, tak „osleplí“ zase nejsme. Vraťme se do září 2020, kdy se s otevřením škol masivně změnila struktura nakažených ve „prospěch“ dětí a mladých lidí. Nákazy mezi nimi razantně přibylo. Ke smůle i mé rodiny, kdy syn si přinesl covid ze školení (kde se nakazilo přes 50 % účastníků) a nakazil manželku i svou sestru – i přes povinnost nosit roušky na přednáškách. Druhý příklad je z druhého otevření škol v listopadu u nás. Vzpomínáte? Děti se vrátily s určitými omezeními do škol 30. listopadu. Už za deset dní začala vláda mohutně brzdit. A děti se od vánoc už do školy (až na prvňáčky a druháky) nevrátily. Nárůst nakažených začal tehdy prudce stoupat, i když – a to je důležité - žádné jiné rozvolnění tehdy přijato nebylo. Žádné. Restaurace byly otevřeny daleko později. Nějaké velké analýzy tohoto jinak nevysvětlitelného skoku jsme se nedočkali.  Studie z Rakouska však přímo říká, že zlehčování role škol jako center nákazy v první vlně bylo zřejmé, ale „potom přišla podzimní vlna, kde právě školy byly podle řady expertů jedním z hlavních tahounů exploze nemoci“.  

Proč se okolo škol tak našlapuje? Prakticky všichni politici jsou skoupí na jasná vyjádření. Tehdy na podzim i nyní. Když už někdo něco prohlásí, tak jedině ve smyslu rozvolňování. Tu opatrnějším, s testováním, dezinfekcí, respirátory, apod., tu zcela bez okolků. Včetně předsedy vlády, který rovněž mluví o naprosté prioritě otevření škol v jakýchkoli rozvolňovacích krocích. Proč? Protože je to téma opravdu pekelně výbušné, zavřené školy jasně vedou všechny statistiky (třeba zde), co lidem na vládních restrikcích nejvíce vadí. Zavřené školy trápí a enormně zatěžují děti, mládež, rodiče, učitele, obrovskou masu lidí. Rostou silně jejich deprese a jiné psychické problémy, domácí násilí, malomyslnost a apatie, agrese, nedostatek sociálního kontaktu (o pohybu ani nemluvě), zvětšuje se handicap celé mladé generace ve vzdělávání.  Za nic tak nebyl ostouzen profesor Flegr jako za prohlášení, že s dětmi je nutno nakládat jak s nebezpečným odpadem. Děti nenechávají klidným nikoho – a já říkám, zaplaťpámbu. Ale mnou vzpomínaná rakouská studie také říká, že by se školy mohly „bezpečně znovu otevřít za situace, je-li komunitní přenos nízký“. O nějakém nízkém komunitním přenosu si ale můžeme nechat jen zdát.  Nákaza opět roste, zavírají se celé okresy, situace v nemocnicích je v některých regionech už tragická. Tak já se nebudu bát a chodit kolem horké kaše: Teď rozhodně není čas cokoli otevírat.

A zatímco si tady přemýšlím, dozvídám se z parlamentu, že byl odhlasován konec nouzového stavu. Tak se i bez mých úvah něco „samovolně“ otevře a přivede nás do mnoha operativně, právně, zdravotně už naprosto neřešitelných situací. Ale jako už tolikrát předtím se skutečný problém, bohužel, ve Sněmovně přetavil do lítého politického boje, příležitosti dávit a trhat protivníky na kusy. Pirát Jakub Michálek to za všechny vyjádřil krvavě jednoznačně: „Tato země nouzový stav nepochybně potřebuje, potřebují ho zdravotníci, hejtmani, ale ne v rukou šílence,” prohlásil. Tak nouzový stav potřebujeme, dokonce nepochybně, aha. Ale Babiš prý musí dostat lekci. Tak se těšme, tu „lekci“ totiž dostaneme my. Včetně těch, co před sněmovnou stáli v pyžamech.