Pohádka reklamní

Království Enem, o kterém vám budu vyprávět, je to nejkrásnější na celém světě. Nikde nic podobného nenajdete. Nikdo neví, kde království leží, ale i vy jste o něm určitě slyšeli, viděli z něj obrázky, i hejbací, či o něm četli.

Každý by tam chtěl žít, a jak by ne. Vše je v něm tak úžasné, cizokrajné a zároveň domácí, výživné, ale přitom přísně dietní, neskutečně jednoduché i složité zároveň, jako prosťáček s umělou inteligencí. Jak jsem se tam ocitl, sám pořádně nevím. Jdu takhle jednou letem světem cestou necestou, rovnou za nosem utřinosem. V jednom hlubokém lese jsem sešel z pěšinky, trním se prodíral, boty v bažinách máčel a do kopců supěl. A pak jsem, utrmácený a bolavý, došel k tomu potoku. Byla to spíš stoka než potok, celá kalná a hnědá, páchlo to tam jako na rybím trhu po parném dni a na hladině plavaly leklé ryby. A já ten potok s odporem přeskočil. A stal se zázrak. Ještě jsem se na potok ohlédl a viděl, jak v křišťálové vodě plavou norští lososi a tuňáci, zamražovaní přímo na palubě. Najednou byla tráva zelená jak rybník Brčálník, všechno sluncem pokropené jak světelnou konývkou, a nebe blankytem malované jak džbánek. A ten vzduch, provoněný tisíci vůněmi, až se hlava zatočila. Vydal jsem se, už ne trním, ale po krásné široké silnici k nejbližšímu stavení, abych poprosil o jídlo a nocleh. Po cestě kolem mě uháněly nádherné formanské vozy a kočáry, nablýskané až oči přecházely. Bravurně vybíraly nejkrkolomnější zatáčky a občas sjely i do lesních cest s výmoly a blátem, kterými však projížděly jak nůž máslem, jen se kočí a formani na kozlíku šťastně uculovali. Jejich kouzelné vozy k nim lidským hlasem promlouvaly. A oni jim taky jen hlasem přikazovali, kudy jet. A kolem cest byly tisíce krásných velkých obrazů na tyčích, jako by to byla galerie. A na nich zase jen přešťastní lidé, rozesmátí od ucha k uchu, z nichž vládcové toho království byli úplně nejkrásnější, charisma z nich stříkalo jak z fontány a moudrost vanula až za devatero hor.   

Pochopil jsem rychle, že lidé, kteří v tom království žijí, na co sáhnou, to se jim hned pod rukama rozsvítí, kolem se udělá záře, někdy i trochu zlatého prachu se rozsype. A ti lidé byli nádherní a upravení a nosili neskutečně hezké barevné šaty nejmodernějšího střihu a z nádherných látek. Když byla nějaká dívka rozcuchaná, jen proto, že si právě něco vtírala do vlasů a ty pak zářily tisíci odlesků, stejně jako ona. A chlapci stejně tak, někteří se sice tvářili drsně, ale to jen proto, že byli rebelové s třídenním strništěm, a pak se o to víc rozesmáli. Třeba proto, že se navoněli nebo namazali něčím úžasným a dívky se na ně náhle lepily jako vosy na bonbón.

     Cestu do městečka jsem si podstatně zkrátil, protože jsem potkal pohádkového dědečka a tenhle dobrý děd Bul, tak se jmenoval, mi dal křídla, a to docela zadarmo, jen k nápoji, kterým jsem se u něj svlažil a který mě nabil takovou energií, že mi v noci tělo samo svítilo na cestu. A když jsem dorazil do městečka, jen jsem dál valil oči. Skládalo se ze samých trhů a nákupních zón, jen se mi na procházce neustále sbíhaly sliny a dostal jsem takovou chuť nakupovat, že jsem za chvíli svůj ranec skoro neunesl. A přitom jsem skoro nic neutratil, všechno bylo směšně levné a za hubičku, protože všichni vyklízeli sklady nebo stěhovali prodejny.

Poznal jsem, že v tomhle království se hodně jí a pije, všichni se neustále cpou nějakými bonbóny, žvýkačkami nebo chipsy, ale tlustý není nikdo. A když přece trochu, hned polkne pár tabletek a břicho mu splaskne během vteřiny a na břiše mu sám od sebe naroste pekáč buchet. A s nápoji je to zrovna tak. Nejvíc je tam oblíbené pivo, napěněné, s kapitální bílou čepicí, se stoupajícími bublinkami a s orosenou sklenicí. Jiné jsem tam ani neviděl, ani nepil. Ale ani další nápoje nezaostávají, po jediném doušku každý slastně vydechne a rozzáří se, i když je to jen obyčejná voda. Protože ví, že je z panenské přírody se sluncem zalitými loukami a lesy, hlubokými jak noc, kde se prohánějí ňufající čistotná zvířátka, žádný špinavý jezevec nebo opelichaná liška.

Jen když jsem si chtěl koupit fajfku a tabáček, měl jsem problém, kde takový krám najít. Na jednom vývěsním štítu měli dokonce znak fajfky, ale tam prodávali jen boty a oblečení. Fajfky nabízeli v úplně neoznačeném krámku a než jsem se dostal k pultu, musel jsem projít několika místnostmi s vystavenými dětskými rakvičkami, plicními ventilátory a také pitevnou, kde se na stolech válely úplně černé plíce, srdce po infarktu a ucpané cévy. Nakonec jsem otřesený odešel jen s nějakou náplastí na rameni a žvýkačkou.

Brzy jsem poznal, že k usnadnění života tam mají lidé nejroztodivnější přístroje, nástroje a mašinky. Tolik pomocníčků nikde na jednom místě nenajdete. Jsou velice jednoduché na ovládání, takže s nimi mohou pracovat i malé děti. Jen si je v chalupě objednáte, už za pár minut u vás zaklepe usměvavý poslíček a předává vám dvě krabice. Tu menší s objednaným zbožím a tu větší s návodem na obsluhu. Všechny ty rady v něm jsou ale nesmírně potřebné a zachránily už spoustu životů. Třeba taková přenosná pec, jak byste se, děti, obešly bez moudré rady, že se v ní nesmí topit kočkami a hrnec na pec položený musí obsahovat nejméně půl litru vody, jinak záruční lhůta propadá? Nebo že v ní smí měnit komín jen odborný pecař, k tomu účelu řádně vyškolený a náhradní komín musí být jen od výrobce pecí?

Nocleh jsem našel v zájezdním hostinci. A fakt byl zájezdní, zájezdy tam najížděly každou noc, všichni chtěli okusit nocleh na slámě s vyztuženými lamelami, koupel ve vířivé kádi, služby jako Allkoholinclusiv nebo callděvečky. I já jsem si jednu objednal. Přijela na neosedlaném koni ve strašně sexy vlajících šatech, v ruce třímala nějakou lahvičku a svítila s ní do noci a mluvila na mě jakousi neznámou, měkce znějící řečí. Jmenovala se poeticky Fragrance a její vůně mě úplně omámila, i když trochu připomínala měkký zrající sýr. Ale to jen proto, že pravou lásku musíš cítit. A ona byla ta pravá! Jen jsem ji oslovil, hned mě políbila. Nepřekvapilo mě to, nic jsem totiž nepodcenil. Před prvním setkáním jsem se hladce oholil strojkem s padesáti břity, namazal několika krémy, co mi zvláčnily kůži do sametova, navoněl prudce mužným parfémem a do vlasů vetřel tolik lesklého gelu, že mi vlasy okamžitě narostly do bohaté rozevláté kštice. A zeptal jsem se jí, zda náhodou nehledá muže svých snů a ona roztomile odpověděla: Já nemusim, já už ho vidim. A byla ruka v rukávě. Rozeběhli jsme se na lučinu zalitou sluncem, plnou barevného kvítí, a posnídali v trávě báječnou pomazánkovou vlastní sestru másla, natřenou na úžasném rozpraskaném chlebu ze zmraženého polotovaru, posypanou hned několika chutnými doplňky stravy, které nám podpořily zažívání tak, že jsem v blízkém lesíku musel použít - naštěstí hebký a měkoučký - toaletní papír. Hned poté, co mi moje nová láska nasadila jakýsi neskutečně tenký čarovný pláštík s příchutí malin a santalového dřeva, vzplála ke mně nespoutanou vášní a milovali jsme se v trávě tak dlouho, dokud mi nedošel jistý povzbuzující prostředek Mužem hned.

Pořídili jsme si zámek na tak úžasnou hypotéku, že jsme z toho byli úplně rozložení do snížených splátek, a také pro naše utržená kouzelná sluchátka tarif tak nízký, že jsme se až styděli, jak to bylo levné. Časem se nám narodily děti, chlapeček Lorán a holčička Šanel. Obě děti zářily zdravím, protože jsme je krmili jen vitamíny nadupanou náhradní kojeneckou výživou, mazali zadečky celou sadou supermastí a zásadně je balili jen do hedvábných plenek se superabsorpčním jádrem s mikrokanálky. Když povyrostly, zdálo se mi, že nemají nic jiného na práci než se v pokojíčku neustále od hlavy k patě zacákávat barvami, včetně podlah a zdí.  Ale manželka, stále nesmírně atraktivní po denním užívání živé vody s vysokým obsahem kyseliny hyaluronové se jen usmála, vytáhla báječný sprej a speciální utěrku, jedním tahem ze stěn cákance utřela a na podlahu poslala automatického špalíčka, a ten ji sám vylízal dočista do čista. Šíleně špinavé prádlo pak strčila do automatických necek, odkud právě zbaběle utekl zlý duch vodního kamene, zvaný Prevít, a vyndala z něj za chvilku opět sněhobílé dětské oblečení včetně mého zabláceného trička z hradní ligy, navíc pobryndaného kolomazí a pokecaného dortem.

Pak jsme si s dětmi sedli na pravou selskou lavici, co jsem ji sám hravě podle návodu sešrouboval z pěti tisíc dílků. Já s manželkou jsme nepřestávali lovit nápoj od Baby Jagermeisterové a děti pily mošt z farmy ekosedláka Jíry, co byl plný dužiny, ale bez konzervantů. Ne ten Jíra, ten mošt. Děti si vystřelovaly palcem do pusy chipsy. A drbaly za ušima našeho psího miláčka Bóbika, který neustále odbíhal pořádat obří porce báječných granulí z naprosto čerstvých surovin bez sóji. Pokud tedy zrovna nežvýkal speciální kostičku, aby mu neonemocněly dásně. Prostě idylka, ale ta tam vládla pořád. Mezitím nám večeři vařila moje tchýně, co kdysi vypadala, že až budu příště natírat plot, že už tu nebude. Ale pak objevila skvěle vyváženou kombinaci vitamínů pro zlepšení kognitivních funkcí a když ji začala užívat, bylo jasné, že tu bude napořád, a ještě při vaření naštípe hromadu dříví a vyběhne si svižně na Dračí horu. A když ji přece jen louplo v zádech, okamžitě si je mázla skvělou koňskou mastí, co nebyla z koně, nebo psím sádlem, co nebylo ze psa, ale obojí z ropy, a byla zas jak rybička. Vařila zásadně jen z čerstvých surovin z místního velkokvelbu, co vypadaly moc pěkně a upraveně, však je prý pečlivě geneticky upravovali každý den. Občas na nás sice kukuřice sama promluvila a jitrnice se plazila po talíři jak krokodýl, ale to není v pohádkách nic divného.

Na rynku nám hlásný každou chvíli něco nového oznámil, ale museli jsme si dávat pozor, aby to byl veřejnoprávní hlásný, a ne nějaký dezinformační pochop krále Kazisvěta. Toho ale stejně hned dali do želez a na pranýři mediálně popravili bdělí elfové, což byli pravdomluvní skřítci, co nesnášeli lež. Trochu nás taky sužoval místní drak, šla z něj hrůza, protože každá z jeho hlav byla jiného pohlaví, rasy a vyznání, a všechny hlavy celé noci skučely, jak jsou utlačované, a lidi nemohli spát. Pak se ale na vratké bárce připlavil z dáli orientální princ, co měl rád med, takže mu říkali Mohumed, a ten uměl rozlousknout každou zapeklitou džihádanku. Hlavy drakovi uřezal, protože to uměl moc dobře. A bylo po skučení. Od krále za to dostal darem půl království, které proměnil na nougouzelné zóny, kam se už žádný zbrojnoš neodvážil. A oženil se se všemi jeho princeznami, i když nejmladší bylo dvanáct let, tak měl taťka král se svatbami jedním vrzem navždy vystaráno.

Jak říkám, bylo to nesmírně šťastné království, ale jednou jsem omylem šlápl na papírovou zem a propadl jsem se až sem, milé děti. Ale tu kouzelnou zemi pořád budu znovu hledat, někdy prý jen stačí zapnout televizi - a už jste v království Enem. Proč se vlastně jmenuje Enem? Jsou prý tři možnosti: a) Enem znamená NM jako Navoněná Mrtvola, b) Enem je NM jako Nepravdivé a Matoucí, c) Enem je NM jako Nádherné Milodary. Zlým řečem o navoněné mrtvole nebo nepravdivých matoucích informacích vůbec nevěřte. Kdepak, milé děti, cé je správně.

Vánoční pohádky ode mne z minulých a předminulých vánoc zde:

 https://josefprouza.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=740054

https://josefprouza.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=693192