Západní svět pleje své zahrádky soch a pomníků od rasistů, pokleká před demonstrujícími černochy a líbá jim boty. Stydět se za svou koloniální minulost musíme i my, aspoň paní Křížová to říkala. Že jsme neměli kolonie? Ále jděte!
Rozhovor s historičkou Markétou Křížovou v Deníku N mi otevřel mé rasově naivní oči. Kolonie jsme sice opravdu neměli, to i paní profesorka připouští, ale české země se „podílely na koloniálním obchodu“. Jak? Třeba jsme v kavárnách pili kafe. A s každým vychlemtaným šálkem, a že jich byly hektolitry, naši pradědkové a prabáby obrazně nasázeli holí úpějícím otrokům kdesi v Africe za nesplnění denní normy sběru kávových zrn několik ran. Že jim ty hrnky čert z ruky nevyrazil, prapředkům nezodpovědným. Teď v tom lítáme úplně stejně jako belgický král Leopold II, co vyvraždil deset milionů Konžanů a jeho sochy se poroučejí k zemi. Nebo ten Edward Colston, co prodal na 80 tisíc otroků do Ameriky a jeho socha letěla do řeky v Bristolu. Není to vlastně horší rasismus – nemít sice kolonie a neubližovat fyzicky černochům, ale srkat kafe ve Slavii a číst si u toho Národní listy? Vraždili jsme kofeinem, abyste věděli. Takže jaképak „neměli jsme kolonie“, to je podle paní Křížové „hloupý postoj“. Tak milí čeští hlupáci, je třeba „připustit si to“. Po připuštění přichází pokání. A jsme u toho poklekávání. A západním světem se žene hotová klekánice (něco jako klekací vánice), v hanbě před černošskými demonstranty klečí politici, policisté, obchodníci, manažeři, prostě celá bílá věrchuška. Tak honem do ulic, najít si svého černocha a na kolena, Švejku! A tady přicházím já, celý v bílém, a říkám: Dejme tomu na rozdíl od západních amatérů esprit, švunk, grácii, glanc a kinderstube!
Chaotický protokol, co vídáme na videích, totiž svatou vírou, že ten, komu se omluvíte otlačeným kolenem, už nebude chtít víc, nezachráníte. Bude chtít víc, o appeasementu zrovna my něco víme. Nu, když naši spojenci dávali, Hitler bral. Když ustoupili, postoupil. Ale o přísloví „s jídlem roste chuť“ někdy jindy. Teď jde o pravidla společenské výchovy, když jsem ten lektor. Nebuďme jak sloní zupáci v křehkém etnickém porcelánu. Jde o RITUÁL. Zanícení nestačí, je potřeba poctivé studium, simultánní scénky, rozbor postojů (pokleků, polehů). A tady jde o všechno, uděláte chybku a černošská populace vás navždy odvrhne a zkazíte si celý život, už vás ani do devítky na základce nevezmou, natož na pokrokovou americkou univerzitu se zařazeným nejvyšším stupněm rasové bdělosti. A vyrazí vás z práce jako toho Benneta, protože citoval jednoho senátora, ani neříkal svůj názor. Nestat se v Americe rasistou, to je chůze po zatraceně tenkém ledě, to mi věřte.
Je v tom zatím pěkný hokej, přiznávám, mělo by se to vyučovat na univerzitě, třeba jako nový vědní obor Etnická etiketa, prostě EE. I malé dítě by hned vědělo, co je to ee. Když už tedy paní profesorka Křížová vyučuje na Univerzitě Karlově o té naší rasové kávové sedlině, ať tedy víme, jak se kát. Když už nás nezachraňuje, že jsme neměli kolonie, aspoň že nemáme toho pomocníka Mikuláše - Černého Petra, co ho teď odepsal nizozemský premiér jako rasově nekorektní zrůdu. My však máme jiné postavičky, co urážejí rasu, kudy chodí. Co třeba takové věhlasné pražské strašidlo Vilný ašant, znázorňované v průvodech dokonce se sekyrou zaťatou v hlavě. To byl totiž, abyste věděli, podle našich předků adekvátní trest za nedovolený pohlavní styk. Dnes je to zaplaťpámbů jinak, korektní trest je dva roky. A to jen proto, že šlo o znásilnění nezletilé, jinak by samozřejmě následovalo plné osvobození frustrovaného uprchlíka. Zkuste si jenom představit, kdyby se někdo dnes v tomhle kostýmu Vilného ašanta, tedy běloch se začerněným obličejem a sekyrou zaťatou v makovici, prošel po Minneapolisu. Kolik by tak asi ušel metrů? A to nemluvím o tom, jakými názvy Češi po staletí černochy častovali. Bubák jim říkali, mouřenín, nebo ten ašant. Urážlivé až na půdu. Naši předci byli rasisti jeden vedle druhého, nedělejte si iluze. Takže nás tyhle deklarace studu, nebo jak bych to nazval, taky čekají. Tak ať jste připraveni.
Předně je mi líto, že při tom poklekání před černochy není tahle pozice nějak líp využitá. Napadlo mě, že černoši dřív – vidíme to v každém druhém starším americkém filmu – byli často čističi bot. Tak co jako gesto jim při tom pokleknutí vyčistit boty? Jako hezká symbolika, že se role obrátily. Přibalit do kabelky nebo baťůžku dva kartáče a krém na boty – co by nám to udělalo? A celý proces zritualizovat, samozřejmě. Za prvé výzva – potkám černocha a třu o sebe kartáči. Aby pochopil, že se má zastavit. A potom před něj zakleknout, sklonit hlavu (to by zůstalo jako předtím). Pak krémem z tuby na botách napsat BLM, jakože na černošském lesku bot záleží, a do sucha vykartáčovat. Potom povstat z kolene, ale stále v ohnutí. A pohybově navázat druhou půlí jogínského Pozdravu slunci. Jako že jsme všichni sluníčka.
Podstatně horší je to ovšem u líbání bot. Jako odstrašující příklad uvádím tohle video. Bílá žena, která sice naprosto správně pochopila, že absolutním pokáním napraví několik století křivd, ale ta forma, darmo mluvit. Zpackaná amatérština. Na videu zbytečně zmatkuje, klekne si, pak vstává, potom líbá boty černošským aktivistům, spadnou jí málem brýle, chaotické pohyby, no nic pohledného to není, přiznejme si na rovinu. A co je naprosté společenské faux pas, při ohnutí k polibku křusek aktivistů si stahuje vzadu minišaty, zřejmě aby jí nevykoukla tanga nebo co. Tím samozřejmě celý jinak evidentně poctivě prováděný rituál obrovsky shazuje. Při takovém nábožném vytržení myslet na vykouklé pozadí – to tedy promiňte. Řešení je ovšem prosté. K líbání bot je nutné si lehnout. Abyste chápali, inspiroval jsem se u jednoho asijského dvora, kde jsem byl jako novinář přítomen audienci našeho prezidenta u císaře. Tam to měli vymakaný! Jak císař vstoupil na nádvoří, celý dvůr lehnul jak popel. A přece každý jinak. Nejvyšší hodnostáři jen sklonili hlavy, ohnuli jen krk. Ti nižší, ale stále významní už i lehce ohnuli hřbet. Ještě méně významní byli v devadesátistupňovém předklonu, nižší kasty hromadně klečely. No a personál, všechny ty služtičky a lokajové, ti leželi jak širocí, tak dlouzí na zemi, obličej v prachu, hlavu nepozvedli. Až na hlasitý povel bleskově vstali. Já bych to hned aplikoval i u nás na Západě. Tak jasně, policisté (než je zrušíme a nahradíme stíhání zločinů komunitními domluvami) by leželi na zemi komplet, mlátí lidi, vraždí, nic jiného si nezaslouží. To samé prezidenti jako Trump nebo náš prezident Zeperson (všimněte si, že už používám doporučení OSN nahrazovat nekorektní slova jako kongresman nebo salesman, obsahující toxické „man=muž“ korektně vhodným „person“). Na kolena by potom šla celá mlčící bílá většina, na jedno koleno by mohli kleknout někteří vybraní politici. Pouhé sklonění hlavy by mohli mít jako privilegium třeba kluci z Antify nebo neziskovky, co pomáhají se začleňováním a jsou hatefree nebo rovnou BeLeMe-se-pes-se-veze. Ať už ležet nebo klečet, vždy však nikoli nohama k výbuchu, jak nás učili na atomovém cvičení CO, ale přesně naopak-obličejem k rasovému výbuchu. Což je něco úplně jiného než nějaké rabování nebo násilí na bílých zoufalcích, co ještě nepochopili, že bránit svůj majetek je obrovská neúcta ke spravedlivě rozhořčeným. Při ležení líbáme obuv, ale s citem, tak jak se líbá ruka dámy, čili letmým náznakem a vdechnutím, abychom obuv toho, kdo náš hold pokání přijímá, neposlintali. Doporučuji nevstat, pokud uctívaný sám shovívavě nepokyne nebo nepoodejde na vzdálenost koronavirových čtyř metrů. Poté vstaneme, dámy učiní směrem k uctívanému pukrle, pánové pokynou lehkou úklonou. Když by uctívaný byl náhodou bosý, tak doporučuji omývání nohou místo líbání. Pozor, vždy vlažná voda, nespařte si svou modlu jak kuře na páře. A nelechtat na patičce, snižuje to důstojnost rituálu. Pak řádně osušit. Lze použít lem svého roucha, které potom na znamení smutku ze svého absolutně nezvládnutého rasismu roztrhnete, i kdyby to byla jen mikina nebo slávistický dres.
Nakonec jsem si nechal kácení soch. To je věc, kde začátečníci chybují nejvíce. Velmi důležitá je především rekognoskace terénu. Umístění, připevnění k podstavci, váha, výška, odhad velikosti povrchu sochy kvůli zajištění dostatku červené barvy, vzdálenost k nejbližší řece. Bude nutný jeřáb či postačí provazy? Budeme pokácenou sochu valit nebo ji rozchodíme jako kdysi ing. Pavel sochy moai? Čím odloupneme nápis na podstavci? Jde-li o jezdeckou sochu, půjde dolů i s koněm? Takové otázky byste si měli klást. Dobrou zprávou je, že nemusíte dlouze studovat historii sošné osobnosti, pokud socha znázorňuje bělocha, je vše jasné – rasista jak fík. Nikdy se nespletete. Jó, kdyby byl Koněv nespoutaný Django, dodnes by pózoval na Praze 6. A kdyby Churchill neútočil na Hitlera, který rasové zákony bral velice vážně a s pokorou svatou až osvětimskou, mohl zůstat neposprejován. Takhle ho čeká známý scénář, posprejují ho dvakrát, třikrát, pak radnici Prahy 2 dojdou peníze na čištění pomníku, sira Winstona zabalí do plachty a pak ho konečně odvezou někam mimo EU. Když brexit, tak důsledně, prosím. Osobně se ovšem těším nejvíc na kácení největší jezdecké sochy v Evropě, tedy Jana Žižky na Žižkově. Že byl rasista, o tom žádná. Ale bude to fuška, pokácet, a potom táhnout do daleké Vltavy.
Po shromáždění rozlíceného, ale ukázněného davu kolem sochy je třeba ji od hlavy k patě posprejovat, tím vždy začínáme. Nejlépe pruhy demonstrujícími symbolicky jeho myšlenkový vězeňský mundúr. Doplnit je nutno slušivými hanlivými nápisy. Pro každou sochu by bylo vhodné vymyslet vhodný tzv. individuální posměšný rituál. Třeba mu nasadit roušku a trochu o tom bodře zavtipkovat, dát na záda batoh, urazit samostatně hlavu (zvlášť pěkně ponižující), nasadit kulicha, atd. Pozvedne to náladu davu a vyjádří plně naše opovržení. Poté sochu pokácíme, což je nutno doprovodit mohutným oslavným pokřikem To máš za to. Za „co“ se blíže neosvětluje, však socha už dobře ví, za co. Následně je socha odnesena k nebližší řece a tam rituálně vržena do kalné vody. Poté, pokud byla osoba sochou znázorněná i literárně činná, je na břehu rozdělán táborák z jejích sebraných spisů, rasistických děl a memoárů, případně učebnic, kde je osobnost zmiňována, a také stržených tabulek pojmenování náměstí a ulic, atd. Popel je smeten do řeky. Následuje výmaz na internetu, provedený obřadně aktivisty z hlavních vyhledávačů včetně názvů v mapách. Není to jednoduché, takový rituál správně uchopit, v Česku to ale rozhodně zvládneme, umíme sousoší odstraňovat efektivně, rychle a metodicky. I odstřelovat dynamitem, když na to přijde. A pak to až do Vltavy lítá. Nebojme se toho. Měli bychom co nejdříve začít a tentokrát nečekat na směrnici EU o GDPR (Generální Destrukci Plastik Rasistů). Kdo chvíli stál, už kácel opodál.
