Ne že by toto nové menu, servírované již několik posledních let nejrůznějšími aktivisty, politiky, ale „kupodivu“ i korporátními elitami, nebylo k divení. A za popis kořene toho všeho, na který ukážu, mě leckdo zadupe do země.
Odstraníte-li z novodobých představ budování nového řádu a uplácání nového člověka nánosy zelených, progresivně liberálních, anarchistických, gender, woke a cancel culture plků, zůstane na kost ohlodaná ideologie. Bez sebemenšího vztahu k celé dosavadní historii lidstva, ignorující „obyčejné“tužby lidstva, a dokonce i nejzákladnější lidské pudy jako je pud sebezáchovy, bezpečí a zachování rodu a výchovy potomků. A není to pěkný pohled, protože se její hliněné nohy začaly v současnosti masivně drolit, jen co tato blažená víra popustila pásek kalhot a… ukázal se holý zadek s otvorem, vydávaný ovšem za ozónovou díru. Abych zůstal feministicky korektní, přidávám: zvedla se jasně zelená sukně, posetá globálně oteplenými, klimaticky třpytivými flitry, a ukázala se ucouraná spodnička z myšlenkového second handu.
Proč mluvím o dosud nepoznané ignoranci celé dosavadní historie lidstva? Protože úplně poprvé jsou předkládány lidem „perspektivy“, které nenabízejí kromě vzletných řečiček o záchraně planety, kterou sice prý stejně nezachráníme, ale když začneme okamžitě brzdit, tak aspoň v bídě přežijeme. Tedy nic než krev, pot a slzy. Takový program nabídl snad naposledy Britům Winston Churchill, a to ještě na velmi omezenou dobu do vítězství nad nacisty. Také ho hned po válce z politiky Britové s úlevou vymetli. U nás si vzpomínám snad jen na reformní ekonomy z šedesátých let, kteří slibovali, že když si utáhneme opasky, budeme za deset let na úrovni Rakouska. I tady to ovšem byl cíl časově velice omezený s předestřenou perspektivou budoucího blahobytu.
Aby mé tvrzení nabralo dostatečně absurdní rysy, představte si třeba, že by komunistický prezident Novotný z prvomájové tribuny místo (i tak idiotské) hlášky: „Maso bude, soudruzi!“ oznámil: „Maso jsme zrušili, soudruzi!“. To by asi pracujícímu lidu, provolávajícímu do té doby Hurá, zmrznul jásot na rtech a hnali by ho do blízké Vltavy. I přes ideologickou zabedněnost a dokola omílané dogmatické poučky, zcela odtržené od zdravého rozumu, chrlené ideovými centry tehdejšího režimu, praktický život řídila alespoň částečně pragmatičtější „přízemní“ pravidla typu: Hlavně nenas*at horníky. A jediný, kdo mohl (jemně) poslat do háje i ideologického tajemníka KSČ, byl ředitel místní velké fabriky. Protože i bolševici věděli, že když nase*ou horníky, půjde velice rychle „rudoch od válu“. Také sametová revoluce v roce 1989 začala být klíčovou hrozbou pro stávající režim nikoli už studentskou stávkou a nehrajícími divadly, ale hrozbou celostátní generální stávky, která by režim položila do pár dnů. Tam i poslednímu stalinistovi docvaklo, že je konec. Žádný režim v předlouhých dějinách lidstva nesliboval chmurnou budoucnost, chtěl-li se dlouhodobě udržet. A to včetně Hitlera nebo Stalina. Nebo snad sliboval Hitler, když se dral k moci, Německu bídu, rozvrácenou a se zemí srovnanou zemi a deset milionů mrtvých Němců ve válce? To by ho Němci hnali, že by se v rodném Rakousku nezastavil. Ne, mluvil o nadřazené rase, která ovládne přinejmenším Evropu a zajistí nordicky čistým nadlidem blahobytnou vládu nad poddanými méněcennými rasami. Stalin maloval vysněnou beztřídní společnost a zítřky tak světlé, až oči přecházely. Nikoli hladomory, čistky, perzekuce a gulagy.
A právě tohle (a jenom tohle) je dnes (v západním světě, nikoli celém) úplně jinak, nový kurz bez jediné historické paralely. Jsme svědky toho, že evropští lídři poprvé slibují svým občanům zcela otevřeně bídu, svrab a neštovice. Výměnou za co? Za snížení stoupající teploty o půl stupně – ovšem pouze u 7 procent evropského podílu na emisích z globálního vypouštění CO2? Ptáte se, jak to, že už dávno nehoní rozlícené davy členy Evropské komise po moři i po souši? Hned po zveřejnění první (a jediné) „studie“ o dopadu Green Dealu, tedy o uvržení 120 milionů Evropanů do chudoby a obrovských existenčních problémů, lepené třesoucíma se rukama masově tištěnými žebračenkami z panicky napůjčovaných peněz? Odpověď je překvapivě jednoduchá.
Jaká sprostá slova znáte? Jejich seznam se v posledních letech totiž značně rozšířil. Jsou to: kapitalismus (viďte, Jano Michailidu), trh, zisk, práce, ekonomický růst, rozvoj, rovnováha, vyrovnaný (přebytkový) rozpočet, těžba, výstavba, budování, prosperita, blahobyt, výroba, spotřeba, analýza dopadů opatření na obyvatele… už radši končím, aby mě systém blogu nevyřadil za nadměrné používání sprosťáren. Nahradila je zcela jiná, dnes úctyhodná a všeobecně vážená slova: řízená (čili omezovaná – až na nulu) spotřeba, útlum, zákaz těžby, zákaz spalování, odstavování, zavírání provozů, vymisťování, výchova k ekologickému chování zdražením nebo absolutním nedostatkem, schodkový rozpočet, státní dluhopisy, evropské dluhopisy, dotace, bezemisní, obnovitelný, zadlužení, uhlíkové daně, emisní povolenky, klimatická cla, větrníky, solární panely, biomasa, …
Stalo se něco neuvěřitelného. Lidstvo po tisíciletích poprvé rezignovalo na růst a rozvoj, na sny o lepším životě, alespoň pro děti. Výraz „růst“ nejdříve opatrně zmutoval na „udržitelný růst“. O něm už také nikdo nemluví, na řadě je omezená spotřeba, řízená. Kam řízená? Přeci do úspor. Plýtvání, to je ono. A plýtvání energiemi, potravinami, zamezí jen, když budou pořádně drahé. Takže žádné zdražování, je to příležitost ke skoncování s plýtváním. Co ta plesnivá vánočka v popelnici? Dojíst!
Děti občas otravuju se vzpomínkami na dětství, jak jsem chodil ve stokrát přeštupovaných tepláčkách po dvou starších bratrech, jedl chleba s máslem a cibulí místo pomerančů a banánů, jezdil na kole Ukrajina, pak konečně, šťastný jak blecha, v Trabantu, a mámě táta říkal na konci měsíce Skleněná lady, protože vracela skleněné lahve, aby měla za co koupit aspoň ten chleba a máslo. Snil jsem o tom, že aspoň mé děti se budou mít líp. Mí potomci se dnes mají líp, sakra líp!, ale míří z vlastního rozhodnutí zpátky k tomu Trabantu (jasně, že elektroTrabantu) a štupovaným teplákům. Jeden rozdíl tu ale je. Já vzpomínám na chudobu, která pominula, oni budou vzpomínat na blahobyt, který pominul.
Vůbec, když slyším – z úst politiků, ale i podnikatelů – že Green Deal je příležitostí, rozumím. I tornádo, které vám sebere dům, je „příležitost“ k postavení domu lepšího, příležitostí k solidaritě, nezištné pomoci včetně přiložení ruky k dílu i neznámými dobrými lidmi. To je ovšem přírodní katastrofa, vyšší moc. Ale z vlastní (nižší až inteligenčně velice nízké) moci si zapálit sám dům a nazývat to příležitostí k vybudování banánové chýše? Samozřejmě bez přemýšlení, kde budete do vybudování nové chatrče bydlet a za co koupíte banánové listy? Uříznout si pravou ruku a nazvat to příležitostí se naučit psát levačkou? No nevím, nevím.
A tohle přesně udělalo třeba Německo. Uřízlo si už skoro všechny jaderné elektrárny (o uhelných ani nemluvě), včetně těch nejnovějších, vystavěné za miliardy eur (marek), které tím hodili do stoupy. Do té stoupy sice přes energetické burzy hodili i nás, ale co už. Takhle mrhat obřími investicemi z práce minulých generací, je to normální? No co, je to jak s autorkou Harryho Pottera Joanne Rowlingovou. Na oslavy románové ságy pozvou všechny, co na čarodějnickém fenoménu vydělali (a někteří neskutečné peníze včetně dětských herců), ale Rowlingovou nepozvou, protože se v mezičase stala Voldemortem, jehož jméno se neříká. Za některé (velmi krotké) výroky o transgender osobách. Přitom bez ní by nebylo nic. Zrovna jako západní blahobyt včetně poplivávaného průmyslu a těch elektráren by vůbec nebyl a aktivisté by ručkovali místo zelené revoluce po stromech.
Ano, já některým podnikatelům rozumím. Bude to jistě příležitost pro štiky v dotačním rybníčku, šance pomáhat se zelenáním firem (ESG – tam budou vyděšení majitelé solit jak o posvícení). Je to příležitost i pro plynovou lobby, výrobce větrníků a solárů (tedy hlavně Číňany), majitele dolů a zpracovatele lithia a dalších vzácných kovů (jejich cena roste za poslední roky raketově). Češi by mohli třeba vyrábět vany na vodní lázně pro hašení elektromobilů a rozebírat ty německé jaderné elektrárny. A stavební firmy by se mohly vrhnout na stavění vzdušných zámků, tenhle byznys pofrčí vždycky a máme s tím velké zkušenosti, stačí jen chvíli odezírat politikům ze rtů. A ještě jeden tip, vrhnul bych se na výstavbu automobilových krematorií. Jako jsou slušný byznys hřbitovy psí a kočičí, kde se důchodci loučí se svým miláčkem a vědí, že už si nového nepořídí, tak by se mohli lidé loučit se svým benzínovým či naftovým miláčkem. Protože taky budou natuty vědět, že už si nového nepořídí. Ty vzlyky při zatahování záclonek za vysloužilou škodovkou, ty promočené kapesníčky a věnce z volantů s nápisy Spi sladce, benzíňáčku.
Už nejen zapálení aktivisté, univerzitní profesoři s planoucím zrakem a Marxem a Che Guevarou v ruce, rudí jak víno z hroznů hněvu a zelení jak sedma, s představami o správě věcí veřejných na úrovni ultranáboženských řádů a sekt. V lepším případě. V tom horším jejich zapálení následovníci, vzdělanci s diplomkou na téma Výživové hodnoty chroustů od autorky Sedlák-Jírové nebo Asexualita jako cesta k omezení lidské uhlíkové stopy od Jana Husopaska, který sice ještě nemenstruuje, ale už je plně připraven kojit. Dnes je to fronta vpravdě široká, proud zocelený a neoblomný, hrnoucí své názory a vidění světa bagrem médií, za potlesku globálních korporátů i vlád.
Na adresu zbožňovatelů Marxe a bojovných odpůrců kapitalismu, od pirátské neúspěšné kandidátky na kapitánský můstek „demokratickokomunistické“ Michailidu, přes šiřitele Marxových děl Holodňáka z Mladého Pirátstva až po postmarxistu děkana FF UK Pullmanna, připomínám, co použil kdysi Ota Šik v úvodu své knihy z šedesátých let. Protože musel tehdy velice kličkovat mezi tehdejším, oblevou sice zasaženým, ale stále silně stalinistickým, „mainstreamem“. To je totiž, zvláště pro dnešní dobu, KLÍČOVÉ:
„Musíme si stále připomínat Marxova slova, že politickou ekonomii lze přeměnit v pozitivní vědu jen tím, že na místo svářících se dogmat postavíme svářící se skutečnosti.“ (Ota Šik: Ekonomika, zájmy, politika)
Tak vám to taky připomínám, když toho Marxe ještě pořád tak baštíte. I on tušil, že „nebude to také ľahké, drahá“. Nastal totiž čas, kdy se dogmata, dosud léta svařovaná elektrickým (a plynovým, ropným, emisně povolenkovým…) obloukem dostávají do poslední domácnosti v Evropě jako svářící se skutečnosti.
A že je to teplota na úrovni magmatu, která spaluje vklady šílenou inflací, naděje na lepší život neskutečnou drahotou a stoupá z toho všeho dým obřího zadlužení celých států a ekonomik. Jak říká starý vtip o jednookém, co vede slepého k babičce lesem a větvička mu vypíchne i druhé zdravé oko. „Tak jsme došli,“ hlesne bývalý jednooký. A slepý optimisticky zahlaholí: „Ahoj, babi.“ Tak ahoj, babi, dědo, taťko, mamko, dcero, synu, vnoučátka. Už jsme došli. K babičce na sladkou bábovku už nedojdeme. Respektive zelená revoluce už došla – až do našich elektroměrů, plynoměrů, benzínových nádrží a nákupních košíků. Překvapeni? Říkali jste si, no tak ať si v tom EU plácají, co chtějí, my si tady budeme dál spokojeně žít svoje obyčejné životy a nic sem nedolehne? Tak se běžte zaregistrovat do rejstříku Nenapravitelných optimistů. Nebo spíš do registru občanů ve hmotné nouzi na úřad práce. Nejen, že k vám už tohle „neškodné snění“ dorazilo, už ho máte přede dveřmi. A to zdaleka ne v plné síle, to bylo jen nesmělé zaťukání; listopadová inflace 6 %, lednová drahota v obchodech, zhroucená Bohemia Energy a další. To pravé ořechové totiž teprve přichází, držte si klobouky (a úspory).
Je čas si přiznat, že nás vedou falešní jednoocí, s doširoka roztaženým planoucím zrakem jednoho oka a s druhým okem společensky a ekonomicky zavřeným. Aby nespatřili to, co soudný člověk vidí na první pohled. To dogmatické oko si sice už vypíchli větvičkou reality, ale to druhé mají stále milosrdně zavřené. Jednu výhodu to pro novopečené slepce má. Že přišel blackout, nepoznají hned, ale až zmrznou.
