…kolo se mi polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác. Tedy já udělal bác. Můj odpor k elektromobilitě se zvýšil o sto procent. Ale Matyáš Hric mě zachránil, kolaps už mi krátil tep.
Každý rok vyrážím po stopách předků. Jako vždycky do Jeseníků, abych postál před rodným domem ve Vidnavě, zklidnil se pohledem na vidnavské mokřiny, obhlédl z Šeráku rodný kraj, nechal dceru s kamarádkou řádit na bobové dráze, sjíždět kopec na multikáře a pneumatikách, lozit po visutých můstcích v korunách stromů nebo skákat do propasti na provazové houpačce. Adrenalin tekl proudem. U mě taky – neplánovaně ovšem.
Letos, po loňském funění za dcerou do kopců, jsem si konečně přiznal, že teenagerovskému svižnému kroku už fakt nestačím, a zakoupil jsem elektrokolo. Snová představa, že jedu na výšlapech jako král a ten, kdo vedle mě funí, je naopak dcera, se rozplynula hned první den. Skládací elektrokolo jsem vláčel až do Jeseníků, na příhodném místě vyndal z auta, složil a… elektrika ani ťuk. Elektrokolo se proměnilo v legendární kolo Ukrajina, kdo pamatuje, chápe. O co těžší, o to víc brzdí. Odmítl jsem na tu frašku usednout. Na Šerák mě vyvezla lanovka, vlastně dvě. Teenagerky jsem vyhnal na Obří skály a sám si vychutnal kávu s cigárkem s pohledem na údolí. Až pohled na jesenické hvozdy mě uklidnil.
I druhý letní výlet za prapředky – tentokrát do Jižních Čech – jsem sebou elektrokolo vláčel. Závada byla totiž podle opraváře banální. Když jsem kolo do auta skládal, povytáhl se prý drátek u jednoho konektoru. A povytáhl se u KAŽDÉHO složení kola, jak jsem zjistil. To by měli fakt hodit do návodu na obsluhu. Na jihu Čech už jsem byl ovšem poučen a konektor po rozložení kola dozasunul. Elektrika se rozsvítila, hosana na výsostech! Při pátrání po stopách, které tu, tentokrát předci z maminčiny strany, zanechali, kolo jen úpělo. Maminka, rozená Louženská, pocházela z Albrechtic na Strakonicku. Už v roce 1653 byl v místní rule zaznamenán hospodář Pavel Louženský. Albrechtice mě mile překvapily. Tady byste chtěli mít chalupu, milí čtenáři. Čistá vesnice, citlivě rekonstruované chalupy.
Ještě než se předkové přemístili do Albrechtic, bydleli ovšem v dnes již zaniklé obci Loužná u Louženského rybníku. Asi chápete, že Louženský rybník považuji za svůj. Ve Skočicích, kam rybník spadá, jsem se tedy ptal, kudy nejblíže k rodné hroudě, teda vodě. Milá paní na zahrádce mi řekla, že tu žádný Louženský rybník není. Naznačil jsem, že je asi náplava, co se ještě ani neprošla za humna a rybník neobjevila, i když podle mapy byl od jejího domku cca 300 metrů. Urazila se, že tu bydlí 40 let a žádný Louženský rybník ve Skočicích nikdy nebyl. To už mě namíchlo. Kdo jméno předků Louženský třikrát zapře, peklu propadne. „Tak jak se teda jmenuje ten rybník támhle nahoře, aha?“ ukázal jsem směrem, kde podle mapy rybník být musel. „To je Nový rybník,“ odpověděla bez mrknutí. Já ti dám Nový rybník, říkám si v duchu, mí předci ho v potu tváře před stovkami let založili, buky a duby na hrázi sázeli, a ty takhle. A (trochu zlomyslně, pravda) jsem si vzpomněl, že moje babička Valérie Louženská měla služku Bětku - a ta byla právě ze Skočic. Tahle paní mi ale neposloužila, služky už komunisti zrušili. Přesto jsem jako lektor společenské výchovy slušně poděkoval, cestu k „Novému“ si nechal vysvětlit a šlápl do pedálů. Takže, i pro tu jinak milou, ale topograficky zcela dezorientovanou paní, tohle je LOUŽENSKÝ rybník.
Poté, co jsem nazul dřeváky předků na hrázi a pustil slzu, jsem chtěl ještě vidět rybník Jordán. Dojel jsem na stále ještě funkčním elektrokole (slyšíte, jak to zní zlověstně?) do blízké vesnice a zase se ptám na cestu k Jordánu. Zřejmě proto, že jsem na návsi oslovil asi desetiletou holčičku, neb tam nikdo jiný nebyl, se hned ze dvou chalup na mě vyhrnuli dospělí, aby si toho pedofila prohlédli a případně mu hned nějakou trhli. Jeden dokonce přijel na traktůrku. A já zas slyšel, že žádný rybník Jordán tu NENÍ. To už mě braly mory. Jedna paní si dokonce vzpomněla, že Jordán je až u Tábora, kam by mi prý elektrika rozhodně nevystačila. Jsem už zvyklý, že na elektrokole jste terčem výsměchu. Elektrokolo nevzbuzuje soucit jako elektrický invalidní vozík, vyvolává u lidí pocit, že nejste poctivý cyklista (znáte tu reklamu na poctivou limonádu pro poctivé cyklisty?), ale švindlíř, flákač a podvodník. „Já vím, že Jordán je TAKY u Tábora, ale tady někde zrovna tak,“ bráním se chabě.
Najednou se z lůna další chalupy vynořil stařeček, no prostě ten typ, co si pamatuje z jakýchsi pradávných dob skutečné názvy místních rybníků a neříká jim „nový“, „starý“ nebo „mokrý“. A utnul všeobecné veselí na můj účet: „Jo, rybník Jordán tady je, musíte se kousek vrátit, po levý straně.“ Smíškové zmlkli, mě zalil pocit Caesara, triumfálně vjíždějícího do bran Říma. Poděkoval jsem (ale ostentativně obrácený jen ke stařečkovi Vševědovi) a zmizel v dáli. S přesvědčením, že si musím pořídit na kolo držák na navigaci a místních už se nikdy na nic neptat.
Druhý den jsem vyrazil na cyklostezku A11 z Hluboké nad Vltavou do Českých Budějovic. Věděl jsem, že je celá asfaltovaná, po rovince, ve stínu (hlásili 30 stupňů). Na centrálním parkovišti v Hluboké jsem málem nezaparkoval, lidí jak na Václaváku. Vytáhl jsem z auta elektrokolo, zasunul povytažený konektor (mě nedostaneš, křápe) a vyrazil. Skutečnost byla ještě úžasnější než mé informace. Je to fakt luxusní cyklostezka pro staré a ještě starší. Kromě toho, že je pořád se na co dívat (Hluboká je superměsto sportovců, desítky sportovišť včetně vodáckého areálu, lanového parku a tenisových kurtů). Dojel jsem (i bez elektriky) až do Budějovic a po občerstvení v místní hospůdce nastoupil zpáteční cestu. U vodáckého kanálu jsem se na chvíli zastavil a vjel až k divoké vodě, abych žasnul. Nejezdili tam na nějakém staromódním kajaku, ale na paddleboardech! Vestoje na prkně, což v té rozbouřené vodě je opravdu frajeřina. Nu, kdo našel zdraví na hnoji, musí ho tam taky odevzdat.
Jen jsem se opět zapřel do pedálů, začalo kolo drnčet. Píchlá zadní pneumatika. Z úžasné jízdy se rázem stala kalvárie. Vlekl jsem elektrokolo několik kilometrů, baterie těžkla a jak nasáklé šaty, když jsem se kdysi probořil na zamrzlém rybníku, mě táhla ke dnu. Když mi zbývaly na parkoviště asi tři kilometry, pochopil jsem, že to už mé protančené kyčle nedojdou a zhroutil se v malé kavárničce u sportovního areálu.
A tam jsem potkal Matyáše Hrice, mladého, a rovnou říkám, že skvělého, kluka. S očima visícíma na jeho dodávce, kterou zřejmě zásoboval místní restauraci, jsem ho poprosil, zda by mě těch pár zbývajících kiláků neodvezl na parkoviště i s píchlým kolem, že se mu královsky odměním. Nebesa se otevřela, Matyáš se usmál a řekl, že samozřejmě a nic za to nechce. Odvezl mě, i elektrokolo do auta naložil, a znovu odmítl jakékoli peníze. Aspoň to jméno jsem z něj vymámil. Jak moje důvěra v elektromobilitu je po prázdninách na bodě nula, tak má důvěra v mladé lidi (často zle pošramocená mými vlastními potomky) o sto procent vzrostla. Slíbil jsem, že o něm aspoň napíšu na blog. A to teď plním. Matyáš Hric je borec, kdybyste nevěděli. Pokud se stavíte v restauraci u sportovně relaxačního areálu na Hluboké, tak, prosím, pozdravujte.
A jak jsem si spravil náladu tentokrát? Na chvíli se proměním v kolegu Větvičku, který nás tady zásobuje fotkami plných talířů z celého světa. Přejel jsem totiž na konci mé jihočeské anabáze do Písku k bratrovi a jeho zeť nás pak vzal do Milenovic na grilovačku. Že se mi nálada prudce zlepšila a na utrápené elektrokolo, složené v autě, jsem ani nevzdechl, si pište. Vstoupil jsem totiž do gurmánského pekla. Nebo nebe, jak chcete. Prohlédněte si fotky, pochopíte rychle.
