Promiňte mi na úvod tak radikální nadpis. Již nyní je jasné, že z pohledu české výpravy se jednalo o nejúspěšnější hry v novodobé historii. Ale...
Všechna čest všem sportovcům a sportovkyním. Udělali lidem doma radost a pomohli jim zapomenout na covidové strasti. I já se cítil pyšně, když jsem viděl českou vlajku stoupat k vrcholu stožáru.
Ale...
Bohužel po Tokyo 2021 zůstane pachuť především mezi místními, kteří na olympiádě tratili. Již nyní je jasné, že to byl finančně nevýhodný podnik. On ostatně je skoro vždy pro pořadatelská města. Po olympiádě zůstanou dluhy, rozpadající se stadiony a infrastruktura, jako například olympijská vesnička v lepším případě předělaná na byty. Nasazovaní roušek a jejich sundavání, (ne)předávání si medailí, politická gesta na pódiu a další chuťovky, to vše minimálně vykouzlilo zdvořilé úsměvy na tváři. Nejhorší byla ovšem hláška: "Česko má další medaili."
To není pravda. Má ji český reprezentant, který často svého úspěchu dosáhl NAVZDORY Česku a jeho společnosti, politické garnituře a systému výchovy mládeže.
Mluví se o financování sportu, jenže to není jen o tom. Je odpudivé pozorovat slizké politiky, jak se tulí na selfíčku a slibují nejlépe celý nový vesmír postavený pro toho či onoho reprezentanta. Přitom řadový politik si před olympiádou o daného sportovce neopře ani koště. Můžeme namítnout, že Český olympijský výbor dostává finanční podporu nejen ze soukromých sponzorských darů, ale právě i z peněz daňových poplatníků. Částka to není věru maličká, ale v rámci ohromujícího státního rozpočtu se řadí mezi menší kategorie. Tudíž "Česko vyhrálo medaili" má logický základ.
Já si ale trvám na prohlášení, že spousta sportovců dokázali ohromující výkony především svojí pílí a odvahou stát proti proudu. Museli dřít zatímco jejich známí a spolužáci pořádali večírky. Bylo to jejich soustavné úsilí. Česko se na tom podílelo možná jen symbolicky. Nepříjde mi v pořádku "přivlastňovat" jejich úspěch a vydávat je za úspěch český, protože v Česku není moc kvalitní struktura výchovy sportující mládeže a to přiznávají sportovní trenérské špičky. Je to jejich medaile a tečka.
V hokeji tomu není jinak. Na juniorském šampionátu slýcháváme o tom či onom českém talentu. Byl to však Český hokej, který jako organizace vychovala Davida Pastrňáka? Nebo to třeba bylo i tím, že šel v šestnácti do Švédska? Dřel, makal a získal si obdiv navzdory skromným poměrům, v hokejovém světě české mládeže až nebývalém.
Byl bych rád, kdybych byl pyšný na český sport nejen díky vlajce na stožáru. Byl bych rád za každý talent, který to dotáhl daleko i díky přičinění toho drobného dýška, které jako daňový poplatník dávám. Chci věřit, že odpovědní lidé chtějí optimalizovat a budovat systém, díky kterému může obyčejné dítě dosáhnout velkých cílů. Ale máme takový systém? Dovedeme si představit, kolik by těch medailí by mohlo být, kdyby ten systém byl funkční?
PS: Covidový let je podle mě jen jedním z mnoha průvodních jevů, jak to u nás organizačně vypadá. Trochu tragikomické zjevení, které by zasloužilo zfilmovat. Třeba bych o něčem podobném mohl napsat povídku.
