Moje nevšední zkušenost s psaním knihy (1. část)

Konečně jsem se dostal k mému blogu, ve kterém chci shrnout mé dojmy získané při psaní mé prvotiny, kterou brzy chystám vydat. Nyní ale začnu tím, jaký vnitřní impulz jsem k tomu potřeboval.

Od malička jsem chtěl psát příběhy. Příběhy plné originálních fantastických postav a napínavého nebo zamotaného děje se mi zhmotňovaly před očima. Spoustu z nich jsem ale zapomněl, protože jsem si je jednoduše nepoznamenal. Dodnes je mi to líto.

Jedna z věcí, která mě na výuce Českého jazyka a literatury mrzela, byl fakt, že málokterá učitelka ochotně podporovala naši fantazii, tvůrčí psaní a snahu proaktivně formulovat naše myšlenkové pochody. Slohová cvičení se smrskla na gramatický výprask, během kterého se žák bál udělat jakoukoliv chybu. Jedna chyba a známka šla o stupeň dolů. Zpětně musím uznat, že má smysl se věnovat výuce spisovného jazyka. O tom žádná! Při pohledu na články na idnes.cz to člověka poměrně dost trkne a zhrozí se, jak šíleně novináři píší.

Zpátky ale ke škole; slohová cvičení byla spíše drilem, než činorodou podporou zaznamenávání vlastních myšlenek. Námitka, že na to ve škole není čas, podle mě neobstojí. Protože jak se jinak má skloubit výuka literatury, kde jsme četli originální příběhy, zatímco my sami psali většinou nudné a fádní texty o sběru borůvek v lese. Hlavně neexperimentovat, podstatná je forma a stylistika.

Tímto se vracím zpátky v čase, kdy jsem byl v deváté třídě a učitelka nám zadala jednouché téma. Písmeno P. Z její strany nevšední pokus, který jsem doposavad nezažil. Povzbuzen tímto impulzem jsem napsal můj první horor. Dva bratři, kteří se jmenují na P jeden druhého jednoduše zamordují. Byl to hloupý laciný krvák. Co si budeme povídat; dost naivní pokus. Avšak paní učitelku z toho jímala nepopsatelná hrůza. Rozklepala se, dostala osypky a chabým hlasem mě poprosila, ať už v životě nikdy nic nepíšu.

Je pravda, že jsem na čas psát přestal. Ne však z důvodu, že bych nechtěl. Věčný dvojkař z jazyka českého škrábající jak lékař křížený s kocourem a diagnostikovaný dyslektik k tomu jako nášup… není úžasnější výchozí pozice než této, pomyslel jsem si sebeironicky. Pokud k tomu připočtete učitele, kteří zrovna nehýří povzbudivými komentáři, tak si dokážete udělat obrázek sami.

Pak mi došlo, že kreativitu ubíjíme sami v sobě, když si opakujeme všechny ty negativní výmluvy, proč nechtít psát. Vnitřně se omezujeme svazujícími paradigmaty, které na nás kdosi uvalil a my je akceptovali. Psát může ve výsledku kdokoliv, nejen jedničkář malující písmenka krasopisným rukopisem podtrhávající si slova v sešitě pravítkem. Patent na básně nemají jen velikáni poezie.Výsledným hodnotitelem je široká veřejnost a ne jediná osoba subjektivně hodnotící exaktním způsobem něco jako je fikce na kusu papíru.

Rovněž mi během pandemie došlo, že psaní není jen od toho, abychom smolili nudné manuály v korporátu od osmi do pěti o přestávkách mezi videokonferencemi.  I kdyby člověk psal po večerech před spaním a v osobním volnu o víkendech, tak je pořád lepší vyzkoušet svou vlastní blbinu na ten papír hodit.

Je lepší napsat jakoukoliv hloupost, a čelit kritice než nenapsat nic a jen kritizovat ostatní.

V dalším díle bych chtěl popsat, co mi psaní knihy přineslo, v čem spatřuji největší užitek při psaní knihy a proč tisíckrát vyšperkovávaný rukopis v šuplíku nikdy sebelepší nebude.