Moje hokejové vzpomínky na dětství

Vrátím se v čase do doby, kdy britská libra stála 45 Kč. Ternem na českých silnicích byla Octavie. Kdo měl Tamagochi byl oblíbencem ve třídě. Ale. Přelom tisíciletí mě zasáhl především nejúspěšnějším obdobím českého hokeje.

Hokejem žiju od mých osmi let. 

Pravidelným evergreenem mého dětství bylo sobotní ráno, kdy se shlédli v televizi Kačeří příběhy. Pak se smetly drobky ze stolu, máma rozbalila mojí tašku do školy. Probralo se něco málo do školy a hurá na betonový plácek, kde jsme byli celý zbytek víkendu.

Na onom betonovém plácku bitvy nesváděli Pepík, Honza, Martin nebo Petr. V brance stál Brodour, v útoku Demitra, v obraně Al MacInnis. Místo puku jsme měli tenisák. Místo nožů na bruslích kolečka. Místo lapačky za pár tisíc jsme měli kšiltovku s logem oblíbeného hokejového mančaftu.

Psal se rok 1997 až 2004 a spousta kluků ze starého sídliště v Radotíně chodila na ten plácek válet o Stanley Cup. Byla to léta bezstarostného radostného  dětství. Na zdi ve školě visel nejdřív jeden Vašek, pak druhý Vašek a toho, co je tam dnes, jsme naštěstí už nestihli. Ve školní jídelně jsme baštili ohebným příborem a nad námi stála přísná úča, která nás nutila dojídat zbytky. 

Hokej jsem závodně nehrál, ale kdykoliv se našla zamrzlá louže, tak jsem hrál i jako amatér. Místo tenisáků jsme vytáhli puky a šlo se mastit na ten samý plácek, který byl postříkaný zmrzlou vodou. Tragédie byla rýma nebo nachlazení, protože mě máma nepustila ven.

O víkendu běžel pořad s highlights z NHL, už si nepamatuji, jak se jmenoval. Znělku tam hrál Joe Satriani a byl to pro mě s výjimkou teletextu jediným pojivem s dálnou Amerikou. Pravda, byl zde i hokejový měsíčník. V televizi během Branek, bodů, vteřin něco řekl legendární Péťa Vichnar.

Hokej jsme doslova žrali. Z mistrovství se tehdy vozila jedna medaile za druhou. Česko bylo na špici a my, obyčejní kluci, jsme rádi ze spodu na ten vrchol koukali. Dnes jsou tyto kopečky pravda trochu nižší.

Pro mě hokej byl spojený s určitou vzácností. V Radotíně nebyla krytá hala a kdo chtěl hokej hrát organizovaně, musel do sousedních Černošic, kde v té době ještě nestála střecha nad hlavou. Nebyl to tak dostupný sport, tak jako fotbal. Neměli jsme ho pod nosem. Měli jsme velké vzory, ke kterým jsme vzhlíželi. Můžeme namítnout, že to tehdy šlo, protože nebylo tohle nebo támhle.

Samozřejmě, že i tehdy existovali hračky, hry nebo jiné sporty, které nás mohli od hokeje odlákat. Byli počítače s NHL na cédéčku. Byl zde florbal jako ultimátní konkurent hokeje. Byli i telefony, které vydržely pád z druhého patra. Kdo nehrál hada, nepamatuje tuhle dobu tak, jako my. Byly zde i časopisy pro holky plné věcí, kterým jsme se jako kluci smáli. Bylo toho tolik, co nás od hokeje mohlo odlákat a přesto jsme na ten plácek šli a bavili se. Byla tam parta, bylo tam napětí, byla to radost v tom pražském Radotíně žít.

Díky hokeji jsem prožil krásné dětství a myslím si, že nejsem sám.