Položme si otázku, co vlastně ztráta času je? Přesněji řečeno, proč psát nové myšlenky, když jich je v digitalizovaném světě tolik? Popišme si nejdříve současný stav.
Čím dál více vídáme lidi připoutané k obrazovkám displejů. Je přirozené popřít, že to neděláme. „My“ jsme ti chytří, vzdělaní a vnímaví. „My“ se nenecháme nalákat influencerem propagující oblečení. „My“ ignorujeme youtubery a jejich videoblogy o jídle. Lidé mají pro samý shon omezené možnosti v klidu číst. No a psát? Na to už vůbec není čas. Ano, škola se zasloužila o naši všeobecnou gramotnost. Za to buďme vděční. Je nicméně také příčinou našeho otrávení. Nebyl čas formulovat vlastní myšlenky. Místo toho jsme se museli biflovat ohromná kvanta vědomostí širokého spektra všeobecného přehledu. Přiznejme si, koho z nás to bavilo? Když už došlo na psaní, bylo poplatné klasickým konvencím. Experimentovat se rovnalo jisté smrti. Sešit byl zalit červení propisky přísné češtinářky. Následná známka na vysvědčení byla záminka pro plísnění rodičů.
Sport mě naučil přijímat výzvy. Výzvou se pro mě stalo přetvářet fantazii a myšlenky do ucelené podoby a dát jim řád. Ještě větší výzvou pro mě je nabízení mých textů generaci vrstevníků, kteří by rádi četli, ale spěchají od jedné viedokonference ke druhé. Překonávat překážky „nás“ posouvá dál. Učí „nás“ se zlepšovat. Nutí „nás“ optimalizovat. Stejně tak najít si čas se uklidnit a vypnout svět open-space kanceláří. Není to o čase, je to o prioritách. Má to smysl, ale jen takový, jakou hodnotu tomu přikládáme.
