Ještě než se narodil syn, již jsem věděl, že budu na něj mluvit anglicky a má žena česky. Nevěděl jsem, na jak tenký led se pouštím.
Můj osobní statement:
It is undeniable to confidently confirm your endeavor as meaningful whatever positive set of skills you teach your children. Bilingual upbringing is not a simple vocabulary exercise - it is a whole new world for non-native speakers transmitting foreign language skills in any positive way you do. You are connecting with your child beyond the regular means of communication.
Tím bych na úvod začal. Je to pro mě již dva roky starý závazek, který se železnou pravidelností plním každou chvíli, kdy jsem okolo mého syna. Pokud jsme na návětěvě, která rozumí, tak konverzuji i s hostem nebo hostitelem rovnou anglicky. Bilingválních rodin, kde jsou oba rodiče Češi, znám málo.
Na okolí pochopitelně působíme jako exoti, protože na mou anglickou otázku má žena odpovídá česky a zase naopak. Během procházek to vyvolává minimálně zdvořilé údivy. Vzhledem k tomu, že syna beru na pískoviště často sám, tak je příležitostí tento náš postoj převyprávět poměrně často. Co jsem odpozoroval na internetu, existuje spousta rodičů, kteří to vzdali, protože vycítili, že to jejich dítě nezvládá. Nevím, neumím posoudit. Častý fenomén v rámci českých bilingválních rodin je fakt, že to je matka, která dítě vede k cizímu jazyku. U nás je to naopak. Mým osobním záměrem je, aby syn dobře rozuměl a měl základ existence cizího jazyka a jeho struktury. Ne, aby se stal rodilým mluvčím. Angličtina je a bude jen sekundárním jazykem.
Syn se zatím slovně projevuje v drtivé většině případu česky. Anglicky řekne opravdu jen "up, down, boy, digger, bye-bye a naughty" a víc jsme z něj ve dvou letech nedostali, ale to nevadí. Když se ho zeptám, jestli by mi na obrázku mohl ukázat yellow circle, cement mixer, George (postava z Peppa Pig) nebo goose, tak mi to ukáže. Na anglické vyzvání, aby mamince dal kiss, tak jí dá pusu, když chce. Nikterak to nehrotím, nevadí mi to, ale nadále mluvím jen a jen anglicky v jeho přítomnosti.
Strašně moc nám v tom pomáhají animované pohádky a říkanky. Náš syn se nemůže dočkat, až se podívá na Peppa Pig, Chuggington, Guess How Much I Love You nebo Paw Patrol. Dále mě napadá oblíbený Cocomelon. Pro mě nepochopitelně děti milují asi nejohyzdnější animák všech dob Peppu, ale při sledování jsem pochopil, že se tam občas najde i nenáročný suchý humor, u kterého se zasměje i dospělý.
Asi se ptáte, jestli s tím někde narážím? Ne všichni příbuzní z našeho rozhodnutí jásají, to je jasné. Internet je plný řečí o tom, že pokud nejste rodilý mluvčí, tak na to zapomeňte, na dítěti napácháte víc škody než užitku. Také jsem zjistil, že si člověk nenajde kamarády tak snadno, protože v Česku je zločin dělat v životě něco navíc.
Angličtina mě provází od třetí třídy základní školy. Byl jsem z ní nadšený a velmi mi pomohly časté zájezdy do Británie nebo Irska. Na střední jsem chvíli chodil v USA a na vysoké jsem angličtinu doučoval. Pokud je beletrie dostupná v angličtině nebo němčině, tak schválně popadnu cizojazyčnou verzi, abych se vybičoval ku zušlechťování mých znalostí.
Pro mne osobně to také představuje výzvu, protože i já se musím neustále učit nová slova, které jsem dosavad neslyšel, neviděl nebo pouze nosil v hlavě. Mezi moje nejnovější úlovky patří spatially, astern a perfunctory, které se musím naučit zapracovat do běžné mluvy. Naopak například vicinity, tarp a attentive už mám podvědomě v hlavě. Je to neuvěřitelné dobrodružství, které mě naplňuje pocitem rozvoje. Například plánuji napsat dvojjazyčnou pohádkovou knížku pro nejmenší, protože jsem zjistil, že na trhu jich není zrovna přehršel. Buď najdete jen českou nebo jen anglickou.
Je to krásný zajímavý svět a je mi radostí, že ho mohu sdílet s mou rodinou.
