Nastal čas Vánoc - čas vaječňáku ze sójového mléka, dechberoucích soubojů na život a na smrt mezi Ježíškem a Santou, Snowboarďáků po třiceti letech, kdy Lucinka Von Dráček byla roztomilý ďiblík. Ano, nastal čas adventní výzvy.
#Hlavně neztloustnout - o tom je můj dnešní žblebt
Nejhorší je vědomí toho, že své současné já porovnáváte se schopnostmi a dokonalostí svého mladšího já. Vidím to, hlavně co se týče udržování tělesné váhy. Vždy se najde někdo v mém nejbližším okolí, kdo si posteskne nad hmotnostním rozměrem Vánoc. Nároky, které si klademe na náš hypothalamus, jsou nezměrné. Naše zoufalé volání, „Nežer, nežer, nežer!“ je umlčováno hlasitějším, „Vždyť je to jednou za rok, troubo!“ Náš mozek je z toho zaskočen. Na Vánoce se můžeme div ne přetrhnout a na Nový rok se v rámci nových předsevzetí krotíme jak vhozeni do pomyslené hladomorny.
Je fajn užít si Vánoce bez pomysného strašáku váhy v koupelně. V prosinci, i v lednu se snažím jíst přibližně stejně vyrovnaně a nemusím se honit jak nadmutá koza. Je pravda, že mi pomáhá syn, který mi ujídá z talíře. Je to čert z krabičky, takže za ním musím pobíhat v poklusu. Když napadne sníh, tak jej v Modřanech tahám do obřího kopce na bobech.
Bez ohledu na to, že si držím mých optimálních sedmdesát dva kilogramů, vždy se najde alespoň jedna babička, která zahořekuje nad mou vyhublostí. Díky, babi! Lichotíš mi lépe, než kdejaká rozbitá váha.
Pro dnešek zvonec, feministického Mrazíka konec.
