Nastal čas Vánoc - čas vaječňáku ze sójového mléka, dechberoucích soubojů na život a na smrt mezi Ježíškem a Santou, Snowboarďáků po třiceti letech, kdy Lucinka Von Dráček byla roztomilý ďiblík. Ano, nastal čas adventní výzvy.
Od dětství mám takový drobný dyslektický problém. Neumím hezky psát. Z pracovních činností jsem dostával dvojky, protože jsem zručný jak prase řídící vzducholoď. Teď chápete, proč ten Hindenburg tak špatně dopadl. Všichni poznají, že to je dárek ode mě. Tak jak to jen navléct? Korporát že naučil, že co nechceš udělat sám a blbě, tak si najmi externistu, který to udělá hůř, pomaleji a dráž.
Rozhodl jsem se radši, že využiji in-house řešení. Oslovím moji drahou ženu, která píše jako královský písař a z pracovních činností dostávala za jedna. O tom je dnešní žblebt.
Jenže ženu je potřeba uplatit. Musím nasadit všechny mé mužské zbraně. Velké psí oči, ušmudlaný výraz, zklamaný hluboký hlas plný zklamání sám nad sebou. Nasadím prosté voodoo zaříkávání ve stylu, jestli by prosím, moc prosím nemohly být dárky za nás oba dva. Já je klidně zařídím, zaplatím, vyřídím, seženu. Že tušíte, jak to dopadlo? Ouha!
Domluvili jsme kompromis, jaký svět nepoznal od Lisabonské smlouvy. Já darčok zabalím do stejného papíru jako žena a ona jej popíše.
Kurz kaligrafie by mi nepomohl - lidé by pořád poznali, že jsem to byl já. Dřív mě kromě písma prozrazovala také nebývalá praktičnost dárků jako plastové smetáčky na podlahu, poukazy do solária a láhve Pražské vodky. S tím je ale konec vážení, od svatby sekám dobrotu. Ženě to splatím, nebojte se. Ten prach vzadu na poličce určitě utřu.
Pro dnešek zvonec, feministického Mrazíka konec.
