Nastal čas Vánoc - čas vaječňáku ze sójového mléka, dechberoucích soubojů na život a na smrt mezi Ježíškem a Santou, Snowboarďáků po třiceti letech, kdy Lucinka Von Dráček byla roztomilý ďiblík. Ano, nastal čas adventní výzvy.
#Vánoční lyžovačka - o tom je dnešní žblebt
Přestože je dnes pouze šestnáctého prosince, mé myšlenky se upínají k zasněženým svahům českých hor. V tomto ohledu zmiňuji pouze české pahorky, protože v Beskydech a Jeseníkách jsem jakživ nebyl a nemohu o nich referovat. Za mých pubertálních let, kdy zimní dovolená v Česku nestála víc než v Alpách, jsem se kochal pohledem na krkonošské nebo krušnohorské hřebeny každý rok. Zas a znovu jsem si osvěžoval své snowboardové, lyžařské nebo běžkařské umění. Jako rodilý Pražan se mohu chlubit, že mi tyto činnosti nedělají potíže a velmi si je užívám. S nadšením jsem cestoval dálavy ze zatuchlého panelákova, abych se řádně vyluftil.
Problém je, když zjistíte, že vaše lyže jsou carvingy ročník 2005. Ne že bych si potrpěl na mém sociálním statusu, paradoxně nemají prošlou technickou, což dokládá následující historka. Jednou se mi vyhodila lyže a jako projektil jela volným pádem někam k lesům pod černohorskou lanovku. Bylo to dobrých tři sta metrů. Darebnou lyži jsem našel zapíchnutou pod pařezem. Byla krásně umýtá od zurčícího potůčku, který se vinul kolem. Přestože lyže byla otlučená, oprýskaná a poškrábaná, fungovala i nadále. Usoudil jsem, že mé lyže byly v předchozím životě Nokia 3310 a jelo se dál.
Protože posledních šest let chodím (nebo jsem ženat) s holkou z Liberce, hory se mi ocitly téměř za zadkem. Tramvají se dostanu k úpatí Ještědu nebo se v nedalekém areálu ve Vesci mohu proběhnout po běžkařské trati neslavného mistroství světa v lyžování, které nebohý Liberec hostil v roce 2009. Kromě čerstvého lužicko-jizerského vánku na mě dýchá atmosféra korupce a předražených zakázek.
Největší paradox na tom ovšem je, že jsem v libereckém okolí ještě nikdy nelyžoval a to zde trávím každé vánoční prázdniny.
Pro dnešek zvonec, feministického Mrazíka konec.
