Nastal čas Vánoc - čas vaječňáku ze sójového mléka, dechberoucích soubojů na život a na smrt mezi Ježíškem a Santou, Snowboarďáků po třiceti letech, kdy Lucinka Von Dráček byla roztomilý ďiblík. Ano, nastal čas adventní výzvy.
Proč jsem proboha tuhle vánoční výzvu od spisovatelky Veroniky Kutičkové přijal? Copak nemám dost jiných věcí na práci? Mám stoh knih, které musím přečíst. Čeká mě korektura a sazba mé chystané knihy. Do toho musím balit poťáplé dárky, psát infantilní přáníčka a zpívat koledy svým jemným chraplavě falešným hlasem. Ne, kecám, koledy naštěstí zpívat nemusím! Pokud byste rychle potřebovali evakuovat obyvatele hořícího domu, klidně začnu zpívat. Utečou rychleji, než křiknu, „Hoří!“
Takže ano, jdu do toho a budu psát krátké žblebty pro pobavení nejen mých čtenářů. Bez korektury a nad šálkem horkého vína. Ne svařáku, jak mě poučil guru etikety Ladislav Špaček. Nechci být za totálního burana z Buranova.
Dnešní žblebt se týká toho, co předcházelo této prosincové výzvě a co se u nás v open-space kanclu ohlásilo.
Zatímco začátek listopadu se nesl v duchu plánování velkolepých příprav vánočního večírku, závěr listopadu přinesl krátké rychlé utnutí všech potenciálních špásů. Safra, plantážníci jedni korporátní, já měl na starost organizaci turnaje v tenise stolním! Doufal jsem, že dojde na obíhačku ve stylu řeckořímském, kdy pro samou hladinku zapomeneme směr běhu a srazíme se jak bowlingové kuželky. No nic naplat, nic takového se nestane. Ohlásilo se, že vánoční večírek proběhne přes Zoom call a budeme popíjet u sebe doma. S nostalgií v oku vzpomínám se slzou oku, když se vánoční večírek pořádal naposledy leta páně 2019. Došlo dokonce i na soutěž o nejošklivější vánoční svetr, čehož jsem se odmítl zúčastnit. Proč bych si na sebe měl dávat dres Komety Brno?
Pro dnešek zvonec, feministického Mrazíka konec.
