Zaseli jste vítr, a proto sklidíte bouři

Jsme součástí historie. Píše se právě rok 1782 a podzim se pomalu chýlí ke svému konci, aby v brzké době přenechal svoji nadvládu sestřičce zimě. Břichomluvec Julius Klingenthal se svými loutkami míří do německého města Steinfurthu, aby zde přečkal tuhé mrazy a zároveň zde poctil svoji návštěvou i pastora, který mu přezimování v minulosti přislíbil.

Jenže ten už je dávno mrtvý a jeho místo zastává jiný pastor – Matthies. Ani ten mu ale nehodlá bránit v tom, aby zde přes zimu zůstal. Společně s ním se do fary nastěhuje i plačka Alena, se kterou se Julius na své cestě již setkal a pocítil k ní alespoň pro začátek tělesnou lásku. Ta je však v domě Páně nepřípustná!

„Právě snadné věci často bývají snadné jen na pohled. Každou práci se člověk musí učit.“

Oba však přijíždějí v době, kdy ve městě řádí „počestný vrah“, který si vybírá pouze ty oběti, které ničí životy druhých. Jedním z nich má být i rybář Mewes, po kterém zbude na palubě lodi jen ruka. Zbytek jeho těla je vyloven bláznivým Francem a židem Ezechielem z řeky Labe. Kdo si mohl přát jeho smrt? Proč právě on a ne někdo jiný? Opravdu bil svoje děti natolik, aby za to měl pykat tak krutě?

Podezřelých přibývá. Dokonce i samotný loutkář Klingenthal zaujímá na listině přední místo, protože jeho znalosti v medicíně jsou neobvyklé. Může mít vše na svědomí kat Krassmann? Nebo snad městský doktor Beiss, který zkouší samé novinky? Proč se v noci vražd ozývá dětský smích?

*

To je k vzteku! Potlačila zaklení, protože to se pro dámu nehodí, a sklonila se, aby klobouk zvedla. Snad se neumazal. Vzala ho do ruky a obrátila, vzápětí svraštila čelo. Spodní strana byla červená! „Ale to je přece…“

Dorothea pronikavě vykřikla, zapomněla na všechny francouzské fráze a zírala na krev,

která vytekla zpod dveří. Klobouk jí opět vypadl z rukou. Nevšimla si toho a vrazila do kuřáckého salonu. Málem se natáhla jak dlouhá tak široká. Všude po zemi krev, krev, po které uklouzla. Široká stopa vedla k ohromné krvavé louži!

A v té louži ležela noha.

Za ní něco, co vypadalo jako sekyra.

Dorothea opět zařvala, ještě hlasitěji než prve, protože uviděla manžela. Ležel zkroucený v rohu vedle svého oblíbeného křesla a pohled na něj byl děsivý. Ruce měl křečovitě sevřené kolem krvavého pahýlu nohy, jako kdyby tak chtěl zastavit krev, ústa otevřená k výkřiku, oči dokořán. Kdyby jeho obvykle brunátná tvář nebyla bledá jako stěna a tělo ztuhlé posmrtnou křečí, mohl by být považován za živého člověka.

*

Pro mnohé velice známý, pro mě nikoliv, německý autor Wolf Serno  se opět představuje v historickém románu, tentokrát však nikoliv s hlavním hrdinou Ranhojičem, ale naopak s břichomluvcem Klingenthalem a jeho loutkami. Zajímavě vystavěný příběh se špetkou napětí i humoru. Určitě v brzké době sáhnu i po jeho předchozích knihách.

Název knihy: Loutkář (Der Puppenkönig)

Autor: Wolf Serno

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: srpen 2014