Ne každý může žít tak snadno, jak by si přál. Rodíme se totiž do rodiny, která má své přednosti i odlišnosti. Nemůžeme za svoje geny, které nás nutí k tomu, co nakonec se svým životem podnikáme. A někdy se nepovede ani ta výchova.
Čerstvě čtrnáctiletá Brenda by s radostí oslavila, jako většina svých vrstevníků, své narozeniny v rodinné pohodě a spokojenosti všech přítomných. Jenže to se jí nepoštěstí. Ráda by totiž znala pravdu o své skutečné matce, kterou by měla být, jak je jí nakonec naznačeno, Romka. Podaří se jí najít kontakt na muže, který by jí mohl pomoci.
Ale ten jí nakonec způsobí mnohem horší prozření a zážitky, které si chtěla splnit až se svým prvním přítelem, ty má už nyní a naprosto odlišné od snů. Rozvedení rodiče se navzájem nesnáší a její matku dceřino znásilnění a zjištění pravdy o její rodové totožnosti dovede, i díky sociálce, až do psychiatrické léčebny a Brendu do rukou otce a jeho nové manželky.
Nevidí jiné východisku, než že podnikne útěk. Nasedne na první vlak, který jí zkříží cestu. A vydá se do slovenské Žiliny. Ještě se snaží udržet přátelský vztah se svou vysokoškolskou doučovatelkou Janou, která se zamilovala a odjela na skok do Anglie. Dokáže se Brenda smířit se svým osudem? Koho jí ještě přivede do cesty? Čeká ji vůbec nějaká ta vytoužená budoucnost?
*
Až jednou budete chtít někoho k něčemu přinutit, zkuste to přes soucit, nic lepšího neznám. Když mě držel fotr pod krkem, ještě sem mu plivla do ksichtu, ale co udělat s člověkem, který je na tom takdlenc ultra na hovno? Byla sem na něho sice brutálně nasraná, jaký je kretén, ale taky mi ho bylo líto, že se musí takdlenc ponížit a prosit černou holku, aby mu ukázala podprdu. Měla sem chuť ho kopnout do místa, které ještě možná furt cítí – i když sem si nebyla jistá ani tímdlenc.
Jasně že sem se svlíkla, aby měl radost a já se necítila jako pizda. Navíc sem si neuměla představit, jak bych ho asi tak odmítla. Stála sem před ním a cítila, že se mu líbím. Tak sem tančila a nechala oblečení, aby ze mě odpadávalo.
…
V některých afrických kmenech prý mužům těhotných žen narostou břicha. Jana měla pocit, jako by čekala dítě taky. Každé ráno se cítila mizerně, byla plačtivá, rozmrzelá a nesnesitelná. Sledování jakéhokoliv filmu či dokumentu se pro ni stávalo fatálním. Při šťastném konci plakala dojetím, při nešťastném beznadějí, nesnesla pohled na pavouka požírajícího mouchy, protože myslela na ubohou matku mouchu, dojímala se nad kterýmkoliv živočichem, především pak jeho rodičkou.
Nechápala, jak to s ní Václav může vydržet, byla protivná i sobě, natožpak ostatním.
*
Výpověď reálného života, který nebyl nikterak ušetřen od bolesti a ztrát. Dalo by se říci v dnešní době naprosto běžná věc, ale výpověď autorky Hany Hažíkové tomu dodala určitý nadhled i jedinečnost. Líčení příběhu je obohacováno deníkovými záznamy hlavní hrdinky Brendy, kde bez nějakého studu a strachu zapisuje své zážitky a pocity, které někdy dosahují až dna lidského ducha. Ukazuje tak, že nezáleží na barvě pleti, neboť každý někdy může velmi zblízka hledět tváří tvář svému slabému a poddajnému já, jež se plíží spodinou společnosti.
Název knihy: Láskožrout
Autor: Hana Hažíková
Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)
Vydáno: srpen 2015
