Začátek konce

V zimě vzpomínat na letní radovánky je uklidňující a zároveň to v nás probouzí chuť se do těch dnů vrátit a užívat si je znovu naplno. A zase se jich za půl roku dočkáme, naštěstí. Někdy jsou však chvíle, kdy se stanou takové věci, které si neradi připomínáme. Kamarádka, sestra, dcera, přítelkyně v jedné osobě se ze dne na den ztratí. A nikdo ji už v životě nenalezne.

Takovou pohřešovanou se stala i dívka Beatrice, která si 23. července roku 1975 šla večer zaplavat a nikdo ji od té doby neviděl. A že je tomu už víc jak třicet let, to je opravdu oříšek

k rozlousknutí. Každý se tak může jen domnívat, co se v letním táboře na Brännö odehrálo. Mohla být snad zavražděna?

O této skutečnosti začne psát spisovatel Ademar, který se právě přistěhoval do jiného domu, kde bude mít klid. Jenže brzy se nepohodne s hlučným sousedem a navíc se ho někdo snaží vystrašit. Chodí kolem domu, vystřelí zbraní díru do okna. Snaží se snad někdo o to, aby příběh nedopsal? Ví snad něco, co ostatní ne? Anebo se neznámý strachuje zbytečně?

Komisař Erik Winter, kterého nyní trápí náhlé a nesnesitelné bolesti hlavy, má však na starosti jiný případ, kdy je na mostě sebevrahů jeho kolegou na dovolené nalezen opuštěný vůz s vystřeleným nábojem z Tokarevu. Komu patří? Opravdu by to mohla být sebevražda? Jak do všeho je zapleten politik Richardsson a gangster Lejon? Může mít i tohle souvislost se zmizením Beatrice před mnoha lety?

*

Minulost je jako kabát, který vám tíží ramena. Musíte ho nosit za každého počasí. Nezáleží na tom, jakým způsobem dostanete strach. Můžete si ho nahnat sám, nebo může vycházet z někoho jiného. Dobrý Bože, nic se nedá vrátit. Dobro patří jednou provždy minulosti. Jak si jen kdy mohl myslet opak? Tahle myšlenka s ním smýkala sem a tam. Voda. Vyhýbal se jakémukoli hromadění vody. Jedna věc je, když voda teče z kohoutku, ale něco zcela

jiného je, když se hromadí v kaluži, tišině, jezeře, bazénu nebo rybníku…Pod hladinou číhá smrt, číhá tam neustále. Je součástí jeho vzpomínek. Ne, smrt nepatří do minulosti, smrt je všudypřítomná. Ví, co udělal. A není jediný. Teď existují lidé, kteří vědí víc než on. Odkud asi? Jedno mu bylo jasné: Může to být jenom horší, dokonce i pro mrtvé. Hrozná představa.

…

Má barvy ráda. Neumí si představit svět bez barev. Byl by to tak nudný. Stejně jako černo-bílý film, který nemá občas. Jen obrazy, pohyby a lidé, kteří jako by ani neměli opravdový život. Nebo jak to nazvat? Nevěděla, co je to opravdový život. Existuje někdo, kdo by to věděl?

Plavat pod modrým nebem, to je opravdový život. Teplá voda. Byla čím dál teplejší, čím dál do zálivu plavala. Bylo to zvláštní. Možná se zase ochladí, až bude na druhé straně.

Chci na druhou stranu, pomyslela si. Už brzy tam budu.

*

Nesuďte podle tloušťky a nebojte se vůbec toho, jak to ze začátku může vypadat. Åke Edwardson je dalším z celé dlouhé řady severských autorů, po jehož knihách sahá snad každý druhý. A naprostým právem! Dokáže propojit vraždu se záhadou z minulosti a také s problémy současné společnosti prostřednictvím jeho hlavních hrdinů. Moc se mi líbilo střídání ve vyprávění skutečného i fiktivního světa, aniž by se člověk v tom ztratil. Což nebývá zvykem. Vzhůru do Léčky, kde není ani tolik krve ani severské krutosti.

Název knihy: Léčka (Nästan död man)

Autor: Åke Edwardson  (http://www.akeedwardson.se/)

Nakladatelství: Moba (http://www.mobaknihy.cz/)

Vydáno: leden 2015