Tohle je svět plný krutosti a násilí.

Kdo není silný, nepřežije v něm. Současně je však potřeba pozorně naslouchat, aby nám neunikl ani ten nejslabší hlásek. Rozumíte mi? Dobré zprávy se většinou sdělují potichu. Tohle si prosím vás dobře zapamatujte, nabádá hlavního hrdinu jedna ze sester Kanóových.

A taky je proč. Tóru Okada opouští advokacii, neboť jej nedokáže vnitřně naplnit, ale také proto, aby měl jeho život nějaký ten pravý smysl. Jenže ten nemůže nějak najít a navíc se nechce nechat dlouho živit svoji manželkou Kumiko, kterou nadevše miluje.

Zmizení jejich kocoura, který je pojmenovaný podle bratra Kumiky a kandidujícího politika, Noboru Wataji a zpívající ptáček schovaný ve větvích rozpoutají velké změny. Tórovi začne volat žena, která mu nabízí virtuální ukojení jeho nepřipouštěných tuch; setká se s mladou sousedkou a studentkou Mayou Kasaharovou, jež se raději věnuje opalování a parukám, než aby chodila do školy. A zapomenout nesmím ani na sestry Kanóovy – Krétu a Maltu – které nejenže nejsou přečtitelné, ale nějak svým způsobem mají na všechno kolem určitý vliv.

Studna bez vody povede k odpovědím. Nekontrolovatelné sny, které ovlivňují i skutečnost. Opuštěný dům se špatnou minulostí ala Vila oběšenců v sousedství. Kumiko opustí manžela, ale jaký má důvod? Má snad milence? Dokáže Ptáček na klíček všechno objasnit a žít tak, aby byl spokojený?

*

„Je mi teprve šestnáct a o životě toho ještě moc nevím, ale jedno vím s naprostou jistotou. Jestli já jsem pesimistický, tak jsou všichni dospělí, kteří pesimističtí nejsou, banda idiotů.“

…

Když jsem ho přestal mlátit a stoupl jsem si, slintající a krvácející chlap vytáhl se zběsilým chechtáním z kapsy nůž. Malý, ale vypadal hodně ostře. Zablýskal se bíle jako kost, když na něj dopadlo slabé podvečerní světlo, které se prodralo mezi zataženými závěsy. On ale na mě nezaútočil. Svlékl se donaha a začal sám sobě nožem obratně stahovat kůži, úplně jako by loupal jablko. Nahlas se chechtal a svlékal nožem z kůže. Celé tělo měl krvavé, na podlaze se utvořilo hrozivě černě rudé jezero. Pravou rukou si stáhl kůži z levé ruky a potom si zkrvavenou levačkou stáhl i druhou ruku. Nakonec z něj zbyla jen sytě rudá hromada masa, ale rozšklebenou černou dírou úst se nepřestával chechtat. V hroudě mase se divoce kroutily bílé bulvy očí. Nato se stažená kůže začala šoupat po zemi v rytmu toho teatrálního, hlasité smíchu a plazila se směrem ke mně. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem hýbat nohama.

*

Japonský spisovatel Haruki Murakami, několikrát nominován na Nobelovu cenu, znovu dokázal napsat kvalitní knihu s mnoha stranami, na které se setkáváme s problémy nejen japonské historie, která je leckdy překrucována, ale především s hrdinou, který je ve svém životě na rozcestí. Neví kudy kam a jeho dosavadní jistoty se hroutí. Naprosto skvěle pojato! ;) Musím však podotknout, že ne každý člověk si tomuto autorovi najde cestu. Ale já ji našel.

Název knihy: Kronika ptáčka na klíček (Nedžimakidori kuronikuru)

Autor: Haruki Murakami (http://www.murakami.cz/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: říjen 2014