Tak strašně mi chybíš, Les

Jak je možný, že jediný dvě dívky, který jsem kdy miloval…jsou pryč? Že jsem je ztratil? Den za dnem mě to zabíjí. Vím, že bych se z toho měl zkusit nějak dostat…překonat to…přestat se obviňovat. Ale upřímně, já to nechci překonat. Nechci zapomenout na to, že moje neschopnost ochránit způsobila, že jsem tady teď zůstal sám…

Dean Holder se nedokáže vyrovnat s náhlým odchodem sestry-dvojčete Les. Vyčítá si všechny okolnosti s tím spojené, a proto možná proto se snaží „neztratit“ s ní kontakt a píše jí imaginární dopisy, které jí nikdy nedojdou.

„Když přestaneš chodit do školy, znamená to, že se vzdáváš. Všem, kdo o tobě pochybovali, tak dáš najevo, že měli pravdu.“

Je to už podruhé v jeho životě, kdy se cítí tak na dně. Poprvé to bylo před mnoha lety, když se ztratila dívka, kamarádka Hope. Nejistota a nevědomost jsou pro něj snad ještě horší než skutečnost, která nastala.

Lidé kolem něj jsou odtažití. Holder nedokáže udržet své city na uzdě. Váhá, jestli má skončit se školou. A pak přichází ona. Neznámá dívka Sky, která ho od první chvíle uchvátí. Strašně moc mu připomíná Hope, ale ta v jeho životě dávno není. Jenže nezapůsobí na ni od první chvíle nejlépe a Sky k němu pociťuje spíše rozpaky.

Dokáže v ní vyvolat i něco jiného, pozitivního? Stane se právě on tím, kdo v ní probudí lásku a vášeň? Můžou se protiklady nakonec i doplňovat? Proč se mu do života stále plete, ex-přítel zesnulé sestry, Grayson? A co prozradí náramek Hopeless?

*

Pamatuješ si, jaký to bylo kdysi? Předtím, než jsem nechal Hope nastoupit do toho auta?

Bylo to fajn. Moc fajn. Máma s tátou spolu byli šťastný. My jsme byli šťastný. Měli jsme rádi naši čtvrť, náš dům, naši kočku, která pořád lezla do tý pitomý studny na zadním dvorku. Už si nepamatuju, jak se jmenovala, ale byla to ta nejhloupější kočka, jakou jsem kdy viděl.

Náš život se pokazil až potom, kdy jsem nechal Hope brečet u nich na dvorku. Po tom dni se všechno změnilo. Začali nás obíhat novináři, byli jsme ve stresu, ztratili jsme naši naivní důvěru v ostatní lidi.

…

Okamžitě se překulila na bok a opřela se o loket. „Já vím. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem mu řekla, ať mi dá pokoj, ale on toho nechce nechat. Je to k pláči. Nebo k smíchu. Rozhodně to nepůsobí přitažlivě.“

Ani nedokážu vyjádřit, jak hrozně rád zrovna tohle slyším.

„Tak proč mu to dovoluješ?“

Dál se mi dívala do očí, ale neodpovídala. Dělilo nás jen pár centimetrů. V její posteli. S jejími rty kousek od mých.

Tak blízko.

*

Colleen je opravdu bravurní autorkou, která se dokáže vcítit do myšlení i srdcí žen i mužů. Nevěřil jsem ani v nejmenším, že budu její knihu Ztracená naděje hltat od prvního slova do konce. Velmi překvapivý nápad s dopisováním odešlé blízké, dodává to knize opět jiný směr a pohled. Beznaděj s větší špetkou sarkasmu a vtipu, tak to má přeci být. Beznaděj pocítil někdy snad každý, ale ne každý se s ní dokázal vyrovnat tak jako tito hrdinové. A podařilo se jim to opravdu?

Název knihy: Ztracená naděje (Losing Hope)

Autor: Colleen Hooverová (http://colleenhoover.com/)

Nakladatelství: Yoli (http://yoli.cz/)

Vydáno: květen 2014