Slepí. Jak jsme mohli být tak slepí.

Psychicky zničen. Fyzicky ponížen. Rozhodnutí, které změnilo všechno od základů, muselo být učiněno. Tenkrát na mostě všechno skončilo, a to ve chvíli kdy jsem ji střelil do hlavy. Opravdu jsem vinen nebo se zbytečně obhajuji sám před sebou, před svým svědomím?

Alexander Zorbach se živí jako kriminální novinář, ale předtím byl policista, který zachraňoval lidi. Není to teď práce, po které tak touží, ale i tak ji klade ve svém hodnotovém žebříčku na první místo. Proč se raději nevěnuje své rodině – ženě, která se s ním rozvádí, a synovi?

„Umírání začíná okamžikem zrození.“

Chce totiž za každou cenu přijít na kloub té zrůdě, která zabíjí děti a jejich rodiče. Už sedm obětí má na svém kontě Sběratel očí a nehodlá jen tak přestat ve své hře na schovávanou. Ultimátum se krátí a policie je ve slepé uličce.

Dokáže přijít Alexander na to, kde jsou ukryty další oběti – sourozenci Tobias a Lea, než zemřou? Může mu k tomu pomoci slepá Alina Gregorievová, kterou navštívil ten nejpovolanější, tedy vrah? Co vlastně dokáže ve strachu a nebezpečí vidět ve své hlavě? Kde hra nakonec končí a začíná?

*

Všechno od loktů dolů, tedy to, co normálně leželo napravo a nalevo od něj, se bimbalo nebo viselo; tj. předloktí, zápěstí a ruce (Do prdele, kde mám ruce?) – tohle všechno zmizelo.

Chtělo se mu křičet, ale měl vyschlo v ústech, ostatně jako v celém jícnu. Všechno, co ze sebe vypravil, se měnilo v pouhé žalostné zaskřehotání.

Proč mě nic nebolí? Jak to, že neplavu v krvi, když mi uřízli ruce? Amputovali nebo jak se to řekne. Do prdele, na to jsem se taky nezeptal.

…

Tobby znovu polkl a napadlo ho, že tma je jako živá bytost, která může člověka pevně držet a má kovovou chuť, když ji polkne.

Přejel si jazykem vnitřek úst a narazil na cizí těleso.

Sakra, co to je?

Lepilo se mu to na patro jako bramborový lupínek, co se mu tam pevně přisál. Až na to, že to mělo pevnější a hladší povrch.

A studenější.

Dál jezdil jazykem po předmětu a cítil, jak se mu shromažďují sliny. Intuitivně dýchal pouze nosem a potlačoval dráždivé nutkání polknout. Tak dlouho, dokud se mu cizí těleso s tichým mlasknutím neodlepilo od patra a nespadlo na jazyk.

A pak už to věděl.

*

Psychothrillery naprosto zbožňuji a již jsem nevěřil, že by mě mohl některý něčím pořádným a nečekaným překvapit. A ono to stále ještě jde. Sebastian Fitzek to dokázal. Skvěle rozehraná partie, která je dovedena do naprosto bravurního závěru, kdy se vám chlupy na těle neustále ježí hrůzou. Nesmím opomenout také změnu v číslování stránek a kapitol odzadu, dodává to knize ještě větší hloubku. Kdo z vás si troufne vyjít vstříc Sběrateli očí?

Název knihy: Sběratel očí (Der Augensammler)

Autor: Sebastian Fitzek (http://www.sebastianfitzek.de/)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/knizni-klub/)

Vydáno: únor 2014