Každý měl v dětství nějakého kamaráda, i když byl zprvu jen imaginární a brali jsme ho jako toho jediného, kdo může znát naše nejtajemnější přání; nebo hrdinu, kterým se chtěl stát a bojovat s ním proti nespravedlnosti života.
Laurel se toho svého věrného a nezapomenutelného mohla ještě donedávna dotknout, protože pro ni takovým významným a nepostradatelným byla její sestra May. Ta, jež ji před pár měsíci opustila, protože odešla někam, kam za ní nikdo živý nemůže. Zemřela pádem z mostu do hlubin rozbouřené řeky.
„V životě člověk nemusí být jen pasažér.“
Z toho není zničená nejen samotná Laurel, která byla přitom a nedokáže o tom s nikým mluvit, ale i jejich rodiče, kteří ještě více ztratili zájem o jeden druhého a rozvedli se. Pokusit se zapomenout na dvě smutné události, se pokusí proto střední školou, kterou si vybere, co možná nejdále od místa, kde žije.
Zde ji zaujme úkol z angličtiny, který vlastně nakonec neodevzdá, ale provází ji „novým“ životem, který tak trochu ožívá ve stínu její sestry. Píše dopisy těm zemřelým, které poznává prostřednictvím hudby či nějaké literární tvorby, jako je například Kurt Cobain, Amy Winehouse a další.
Dokáže navázat přátelství s někým z jejího okolí? Potká někoho, s kým tuto dobu překoná? Dokáže odpustit ostatním? A sama sobě? Nebo bude chtít také ukončit svůj život?
*
Mamka dělala večeři, dům se plnil vůní pečeného masa a chilli. Vařila jako pekařka, říkával taťka. Nedělala to tak, že by dovnitř naházela všechny ingredience a až potom to chutnala. Všechno bylo dokonale odměřené.
Ale v životě to takhle nefunguje. Člověk nemůže vědět, jak to celé dopadne, i když dělá všechno správně. Život se obrátí proti vám, tak už to chodí. Taťka přicházel domů a po dni stráveném na stavbě vypadal silný. Teď vypadá unaveně, jako by ho přejel buldozer. Když jsme byly s May malé, bez problémů se po něm dalo lézt. Teď se skoro bojím, že když se k němu moc přiblížím, uklouznu, vrazím do něj a vyliju všechen ten smutek, který v sobě drží.
Dřív si z nás hrozně rád vystřeloval, třeba měnil sůl za cukr (dělal to tak často, že jsme se naučily vnitřek slánky s cukřenky pro jistotu nejdřív chutnat, abychom si ověřily, co je uvnitř). Mamku tím rozčiloval, ale nás s May to bavilo. O víkendech schovával budík někde v domě, například pod polštář na gauči, a my jsme ho musely najít, když začal zvonit. Někdy také vyřezával díky do jablek v ledničce a dovnitř strkal gumové červy. Tenhle žertík jsme měly nejradši, protože jsme si ho mohly doopravdy vychutnat. Dneska už nic z toho nedělá, ale aspoň mi pořád při příchodu domů dává pusu na čelo. Potom se zeptá, jak jsem se měla, protože ví, že by se zeptat měl, a já se snažím, aby líčení mého dne znělo dobře.
…
Taky chci být průzračná – chci spálit všechny zlé vzpomínky a všechno špatné ve mně. A možná, že právě to s člověkem dělá láska. A tak s vámi život, druhý člověk nebo určitá chvíle, kterou si potřebujete uchovat, zůstane napořád. To, jak se na mě May směje. My dvě jako malé holky na jarmarku u parketu, na kterém tančí naši rodiče. Tvoje písnička hrající donekonečna. Listy na topolech, na nichž se v noci odráží bílá světla. A každá hvězdička, která hoří víc, než si dokážeme představit.
*
Zajímavý nápad, vyprávět část svého životního příběhu prostřednictvím dopisů, které adresuji těm, které jsem mohl poznat jen prostřednictvím jejich literárních či hudebních děl. Díky za to mladé autorce Dellaire, které zas přinesla něco nového do tak známého světa spisovatelské éry 21. století. V příběhu pro mladistvé – především dívky – si ale každý může najít něco, co by jej mohlo inspirovat nebo mu pomoci zavzpomínat na dobu dětství a dospívání. Risknete cestu zpět?
Název knihy: Dopisy na konec světa (Love Letter to the Dead)
Autor: Ava Dellaira (http://avadellaira.com/)
Nakladatelství: Yoli (http://www.yoli.cz/)
Vydáno: prosinec 2015
