Není radno rozlévati víno

Sliby jsou od toho, aby se plnily, a to až do posledního zbytku lidské energie a snahy. Ne však každý má tu odhodlanost a sílu vydržet a dokonat své řečené cíle, jež byly z počátku možná jen sny, přáními a nakonec se staly i cíli. Někteří opravdu plní své sliby, jiní jen slibují a stávají se pro druhé nedůvěryhodnými.

Mladý skladatel Oskar nepatří ani do jedné skupiny. Je prostě sám sebou. Neslibuje něco, co nemůže splnit, a upřímně, nemá ani komu. Jeho smysl pro pořádek zrovna není pro ostatní přitažlivý. Ve světě však alespoň proslul svou Variací na jízdní řády tramvají. Taky aby ne, když žije v jednom podkrovním americkém bytě, kde dennodenně slyší zvuk tohoto hromadného dopravního prostředku.

Teď se nachází v nelehké situaci. Rozvádí se se svou ženou, a proto poprosí svého britského kamaráda, aby mu pohlídal jeho domov. Spisovatel ani na chvíli neváhá a souhlasí, neboť potřebuje získat nějaký impulz, který by mu pomohl znovu nabrat dech v psaní. Třeba právě změna prostředí k tomu bude nejvhodnější.

Při příjezdu se potýká nejen s kočičím párem, uklízečkou jiné národnosti, ale především s Oskarovými vzkazy, které se nacházejí snad úplně všude. Bohužel ne vždy jsou nalezeny v pravý čas, a proto nemohou zabránit mnohým katastrofám, jež na něj čekají. Co všechno ale zapříčiní obyčejná sklenička vína, která spadne na dřevěnou podlahu, je až k neuvěření.

*

„Teď mi dovol ještě špetku upřímnosti. Neporovnávám se s tebou. Nejsi hudebník; poměřuji se pouze s jinými hudebníky. Kdysi jsem se staral, co si druzí myslí, nyní už je mi to jedno. Když jsme se potkali, měl jsem na tobě rád, že jsi ,v pohodě‘, což já nebyl, a líbilo se mi, jak jsi k ostatním tolerantní. Ale mám pocit, že nevidíš, že se z tolerance stal jed… jed, který tě stravuje.

Příliš se staráš o to, jak na tebe nahlížejí ostatní, přizpůsobuješ se jim a toleruješ, zkrátka toleruješ vše. Žiješ v tomhle mdlém malém bytě a ani ho nemáš rád, nuslím si, že nějak příliš miluješ Emu, ale toleruješ ji, protože se domníváš, že bys měl mít přítelkyni, a jsem si jistý, že nesnášíš svou práci, ale toleruješ ji. A proč vlastně? Pro peníze? Vždyť nijak zvlášť nevynáší! Že můžeš pracovat z domova? Proč bys chtěl pracovat zrovna tady? A nejhorší je, že toleruješ sebe. Jsi nepořádný, jsi chaotik a upřímně i docela líný, jsi z toho nešťastný, ale co s tím? Toleruješ celou svou situaci. Čekáš, až tě něco zvenku přinutí konat? To se nestane.“

…

„To ne,“ odvětil Oskar rozhodně. „To jsi mě špatně pochopil. Nemám špatné mínění o tobě, ale o některých okolnostech ve tvém životě. Skutečně na tebe nemám jiný názor, než že tě mám rád. Můj názor je: jsi můj přítel.“

Napil se vína. Všichni jsme se na chvíli odmlčeli. Cédéčko dohrálo už před chvílí; neměl jsem chuť ho měnit.

*

Domníval jsem se, že nelze napsat tři sta stránek o jednom bytě a jeho běžném hlídání a ještě navíc to podat tak, aby to čtenáře bavilo, někdy se zasmáli a něco si z toho odnesli. Willu Wilesovi se to ale bravurně povedlo. Dokázal barvitě sestavit příběh a popsat různé věci a situace takovým hravým jazykem, že je čtení potěchou. Občas má člověk pocit, že už nemůže přijít nic překvapivého. A ono, ejhle. Přijde ;).

Název knihy: Pravidla péče o dřevěné podlahy (Care of Wooden Floors)

Autor: Will Wiles (http://willwiles.blogspot.cz/)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: únor 2015