Není hračka jako hračka

Narozeninová oslava dosahuje bujarého vrcholu, který je však vzápětí narušen ještě větším a především krutějším překvapením. Malá holčička totiž žužlá podivnou věc, která je od dětské hračky přímo na míle vzdálená. Kus lidské kosti, která má toho asi mnoho za sebou. Jak se dostala až k ní?

To si bere na starost rozvedený policista Erlendur a jeho tým, kteří v jedné stavební jámě na předměstí hlavního města Islandu – Reykjavíku nachází zbytek kostí po někom, kdo byl nejspíš zaživa pohřben do neposvěcené půdy během jara roku 1940. Kdo to mohl být? Proč musel jeho život takto surově skončit? A může žít vůbec ještě někdo, kdo by si mohl vybavit, co se zde stalo?

Vyšetřování, ačkoliv není jednoduché, přibližuje se ke svému zdárnému rozuzlení. Vypadá to, že všechno má prapůvod dokonce až v roce 1910, kdy měl nastat „další“ konec světa. Halleyova kometa totiž prolétla znovu kolem naší země a při té příležitosti se konaly orgie ve starém islandském plynojemu, kde bylo zplozeno nejedno z dětí. Jedno však mělo silně pohnutý osud. Dokáže Erlendur tomu přijít nakonec na kloub? Podaří se mu se vyrovnat s vlastní minulostí a s dcerou Evou Lind, která se díky drogám dostala až do kómatu?

Rybízové keře kolem místa činu. Křivá žena v zeleném ve vzpomínkách umírajícího muže. Snoubenka bohatého muže, která jednoho dne prostě zmizela. Staré kosti v jámě. Mohou mít opravdu něco společného?

*

„Nezmínila se někdy, že by šla na potrat? V takových případech…“

„Ona to dítě chtěla,“ řekl Erlendur. „Věřila, že jí pomůže, a já jsem ji v tom utvrzoval. Pokusila se přestat. Ještě v ní zůstal kousíček jejího já, které s tím chce skoncovat, jenže se dostane jen vzácně ke slovu. Většinou je to zcela jiná Eva, která udává

tón. Eva, ke které se nedokážu přiblížit, prázdná a bez soucitu. Eva, která se chce zničit. Která chce do pekla.“

…

„Chudinka malá,“ zašeptal Erlendur.

„Říká se, že čas všechny rány zhojí,“ poznamenal lékař, když měl dojem, že se Erlendur rozpláče. „To platí pro tělo stejně jako pro duši.“

„Čas žádné rány nezhojí,“ namítl Erlendur a přikryl dítě.

…

„Jaký máš vlastně důvod neprojevit vůči těm lidem kapku tolerance?“

„Jsou to zkrachovalé existence a slaboši, a ty to moc dobře víš. Ona je sice dcerou našeho starého, ale kvůli tomu není o nic lepší. Je stejná jako ostatní fešačky, co leží po ulicích a cpou se drogami a odvykací střediska berou jako přestupní stanici, než se vrhnou zpátky do bahna. Protože to je to jediné, co je zajímá. Válet se ve špíně a něčím se nadopovat.“

*

Čím více mám načteno knih ze severu Evropy, tím více se domnívám, že severské krimi je jako jedinečný klenot, který člověka na první pohled uchvátí svým ztělesněním a každý ho tak touží mít u sebe. Pro mě vcelku neznámý islandský autor Arnaldur Indridason svým kolegům nedělá vůbec ostudu, a to i když již v polovině knihy začínáte tušit, co se přesně stalo. Ale i tak chcete dílo dočíst, protože autor dokáže velmi obstojně propojit současný pohled na Reykjavík s vyšetřováním případu, jehož počátek leží někde daleko v minulosti s velmi malým množstvím přeživších svědků. Kvituji i propracování charakterů postav, které jsou čtenáři nejenže blízké, ale i odrážejí problémy současnosti.

Název knihy: Dech smrti (Grafarpögen)

Autor: Arnaldur Indridason

Nakladatelství: Moba (http://www.mobaknihy.cz/)

Vydáno: září 2014