Nechci most přejít, jen se ho dotknout

Ztrácíte půdu pod nohama. Všechny jistoty, které jste doteď měly, jsou ty tam. Smrt vám vezme milovanou osobu a ještě se rozvádíte. Rodina vás nechápe a vlastně ani vy pořádně nerozumíte sami sobě. Ze dne na den se změnil celý svět a váš život stojí za nic.

„Byla jsem vyhladovělá, potřebovala jsem lásku.“

Cheryl Strayedová tuší, že by s tím vším měla něco dělat. A proto se rozhodne změnit dosavadní postoj a vypraví se sama na tříměsíční cestu do hor, která jí bude stát mnoho energie – nejen té fyzické, ale převážně psychické.

Co všechno se může stát při putování po Pacific Crest Trail, která vede západem USA?  Vydrží městská žena život tuláka a psance v poušti a horách? Jak se vypořádá se setkáním s kojoty, medvědy, ale i sexisty?

 „Nyní jsme v horách a hory jsou v nás (John Muir).“

Nejtěžší bývá věčný boj sebe se sebou. Se svými myšlenkami, vzpomínkami, které v sobě tak dlouho dusila a ne snadno je nechává vyplout na povrch, aby se s nimi moha vyrovnat. Jenže Cheryl se z počátku spíše zaměřuje na přežití každého kroku, který udělá. Tušila, že to bude těžké, ale ne tolik. Nevzdává se. „Nový“ život ji zpříjemní náhodní trekaři, kteří ji posunou zase jiným směrem, někam jinam.

*

Má matka zemřela rychle, ale ne náhle. Vyhasínající oheň, který pak začal doutnat a nakonec z něj už žádný kouř nestoupal. Nestihla vyhubnout. Když zemřela, byla jiná, avšak stále masitá; měla tělo živoucí ženy. Zůstaly jí i vlasy – hnědé, lámavé a roztřepené po týdnech strávených v posteli.

Z okna pokoje, v němž skonala, bylo vidět Hořejší jezero. Největší jezero na světě… a taky nejstudenější. Člověk se musel trochu snažit, aby ho zahlédl. Natočil jsem obličej, přitiskla tvář na sklo a pak jsem spatřila kousíček jezera táhnoucího se až k obzoru.

„Pokoj s vyhlídkou!“ volala máma nadšeně, i když byla moc slabá na to, aby vstala a prohlédla si jezero na vlastní oči. A pak tiše dodala: „Na pokoj s vyhlídkou jsem čekala celý život.“

…

Jedním z nejhorších důsledků toho, že jsem přišla o mámu v takovém věku, bylo to, že mi zůstala taková spousta věcí, jichž jsem mohla litovat. Drobností, které mě teď mrzely: kolikrát jsem obracela oči nad její vlídností a uhýbala jejím dotykům; jak jsem jí jednou řekla: „Není fascinující, jak jsem v jednadvaceti v obraze tolik víc, než jsi byla ty?“ Při pomyšlení na můj mladistvý nedostatek pokory se mi teď dělalo špatně. Byla jsem arogantní nána a do toho všeho moje máma umřela.

*

Není nad to se někdy vypravit ze dne na den, z hodiny na hodinu a vyrazit na výlet, který není předem naplánován. Člověk o sobě při putování mnohé zjistí a třeba dojde i k hlubokému pochopení. Divočina je toho skvělým příkladem. Po přečtení by každý chtěl vyrazit na ty místa, zakusit energii nenarušené přírody člověkem, sáhnout si až na dno a proč ne. I my máme své problémy, které se nesmějí házet za hlavu, ale musíme je vyřešit, co nejdříve. Kdo z vás se vydal/vydá na podobnou túru za poznáním sebe sama? Já bych neváhal.

Název knihy: Divočina (Wild)

Autor: Cheryl Strayedová (http://www.cherylstrayed.com/)

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: prosinec 2013