Každý může vyprávět

Narodíme se a máme tak do vínku dáno mnoho věcí, ale také nám jich je někdy mnoho odebráno. Člověk je individualita, která dokáže přežít různé překážky a žít naplno i bez všelijakých výhod, jež mají ti ostatní. Kdekdo by se mohl pokusit zaznamenat svůj život do písemné podoby a pak zkusit štěstí, jestli by právě jeho příběh, mohl mít ve světě úspěch.

Jenny Lawson se nám snaží bez sebemenších servítek představit svoji rodinu, která se kdykoliv může rozrůst o dalšího člena, ale ne o toho lidského, nýbrž o nějaké to zvířátko. Je libo prasátko, koza,

husa,…cokoliv je možné. Ale ne každý nový přírůstek dožije do kmetských let, neboť některé přeci čeká vycpání jejím otcem, který si v tom libuje.

Zapadlé městečko ve státě Texas obohacují i prarodiče z Československa, kteří jsou jako voda a oheň – navzájem protikladní a zároveň bez jednoho by to nebylo prostě ono. Během dětských radovánek, ale i pláče se dostaneme k traumatům ze školních lavic. Seznamujeme se s kamarádem Victorem, který se více orientuje na stejné pohlaví, než právě na Jenny samotnou.

Humor. Deprese. Hádky a usmíření. Dospělost by ráda se stala opět dětstvím, aby měla zpět tu volnost a co nejméně zákazů a povinností. Však žel čas vrátit se nedá.

*

I kdybych si lámala hlavu, jak bych chtěla, jak bude Victor reagovat, až před sebou uvidí obrovského zarostlého chlapa, který mu hodí rysa do náruče, nedokázala bych odhadnout, co se stane ve skutečnosti. Victor zaťal zuby, naježil se, civěl celý tumpachový na rysa, ale jinak se ani nepohnul. Proti mému očekávání

neudělal žádný mimořádný pohyb, jen s úžasem zíral na mého otce. Možná čekal, že se mu otec začne rozpačitě omlouvat, že mu strčil nedopatřením rysa na klín, nebo že ho začne rozčileně nabádat, aby se nehýbal a seděl klidně, aby rysa nepoplašil, než si dojde pro flintu. Místo toho táta roztáhl pusu od ucha k uchu a napřáhl tu svou obrovskou pazouru, aby si s Victorem potřásl rukou, jako by se nechumelilo. (Rys se tvářil pohoršeně, skoro naštvaně, protože mu taky nevonělo, když se ocitl v tak trapné společenské situaci.) Victor sledoval jedním okem, co rys dělá (ten začal zrovna prskat a vrčet, aby dal najevo, že není žádná domácí kočka, se kterou se můžete bez zábran pomazlit), a druhým okem střelil po mně, jako by se rozhodoval, jestli mu za tohle stojím.

*

Neznám blog Jenny Lawson a ani upřímně netoužím po tom, abych se na něj podíval, i když by mohl být mnohem zajímavější, než její vzpomínková kniha Fakt se to stalo. Nezaujala mě tolik, i když některé pasáže byly velmi zdařilé a povedené. Pro každého je nejspíš zajímavý život v něčem jiném.

Název knihy: Fakt se to stalo? aneb Víceméně pravdivé a rozhodně originální memoáry (Let's Pretend This Never Happened)

Autor: Jenny Lawson (http://thebloggess.com/)

Nakladatelství: Kristián

Vydáno: říjen 2014