Ještě že existují ty náhody

Překvapí nás snadno a lehce partnerka, příbuzný, sousedi, nadřízený, nebo někdo úplně jiný, a to ať v kladné či záporné konstelaci. Dostane nás to někdy do kolen, jindy skáčeme až do nebe. Nikdy nevíme, co nám ten život přinese.

A to je na tom to skvělé! ;) Anebo se mýlím?

Možná by mě ale podpořila starožitnice Lilly Kaiserová žijící v Berlíně roku 2011. Neznámý muž jí přinesl staré housle s růží na jejich dřevěném těle a notovým zápis skladby Zahrada v měsíčním svitu, které jí prý patří. A pak zmizí rychle pryč. Ukradl je snad? Mohou patřit její rodině? Jakou cenu asi mají?

„Hudba je řeč, které rozumí všichni všude na světě.“

Vypraví se proto za svou kamarádkou restauratérkou Ellen do Londýna, kde mimo jiné potká ředitele hudební školy Gabriela Thorntona. Do toho se naprosto zamiluje, ačkoliv stále ještě myslí na zesnulého manžela, o kterého před třemi lety přišla. S pomocí obou odhaluje příběh houslí i obou jejích předchozích majitelek.

Co všechno asi může mít společného zmizení věhlasné houslistky Helen Carterové z londýnského koncertu v roce 1920, kterou prý sledovala neznámá žena, s Rosou a jejím turné po asijském kontinentě. Právě ona také během něj podlehne kouzlu lásky s Paulem na Sumatře, který se má brzy oženit. Jak láska dokáže s lidmi snadno zamávat.

Komu tedy patří ty housle? Bude se další dvojice snažit dát dohromady? Může si osud připravit ještě něco, s čím tak se vším zamotá?

*

„Co se to s tebou děje, Maggie?“ otázal se zneklidněně, i když mu srdce tlouklo až v krku a znovu se ptal, jestli to byl dobrý nápad oženit se s ní. Jeho matka otce vždycky ve všem podporovala. Když už vyvolalo hádku něco takového jako podíl na plantáži, což znamená zajištění jejich majetku, jak to bude vypadat při jiných věcech?

„Já tu už prostě nechci dál být!“ vyhrkla Maggie rozzlobeně. „Nenávidím tuhle zemi! Nenávidím tohle vedro! Nenávidím tyhle lidi! Viděls ty děti? Člověk se jich nezbaví, jsou jako dotěrné mouchy. A pak ten hrozný zápach všude kolem! Chci pryč odtud, nic víc!“

Tento výbuch přišel pro Paula tak nečekaně, že na to nedokázal hned odpovědět. Tak zuřivě, jak jí žhnuly oči, to už nebyla jeho Maggie. Kdy se jí zmocnila takhle nesmírná zloba?

Vlastně ho vyvedlo z míry to, co právě řekla, ale pak se ho rovněž zmocnil hněv…

„Takhle země, kterou tak nenávidíš, přinesla mé rodině bohatství! A já nevidím důvod, proč bych si měl dát vzít příležitost, abych zde uzavřel výhodný obchod! Jediná chyba, které jsem se v bodě Sumatra dopustil, bylo to, že jsem věřil, že mě podpoříš. Měl jsem tě nechat doma, v šedém zamlženém Londýně, tam by ti to svědčilo líp a já bych nemusel věčně poslouchat tvé dětinské fňukání!“

*

Tajemství, zmizení, láska a špetka exotiky. Spojením těchto čtyř skutečností musí vždycky vzniknout něco zajímavého a romanticky laděného. To je totiž pro Corinu Bomannovou naprosto typické. Nijak se neliší od její předešlé knihy – Motýlí ostrov – i když ta mi přišla mnohem propracovanější a libější. Možná to bylo převážným dějem na Šrí Lance. V Zahradě v měsíčním svitu cestujeme nejen Berlínem, Londýnem, ale podíváme se i do Cremony a na Padang, a to nejen v 21., ale i ve 20. století. Romantické, ale příjemné čtení především pro ženy.

Název knihy: Zahrada v měsíčním svitu (Der Mondscheingarten)

Autor: Corina Bomannová (http://www.corina-bomann-online.de/Corina_Bomann_-_Schriftstellerin/Corina_Bomann_-_Schriftstellerin.html)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: květen 2015