Děti jsou jako slepí cestující

Prostě nevidí, co se k nim blíží. Žijí v současnosti, kterou víceméně nenávidí, díky škole, hádkám s rodiči, neshodám s vrstevníky, zlomeným srdcím, pomluvám a úšklebkům okolí. Někteří proto nevidí jiné východisko, než ukončit jejich bezvýznamný život. Vždyť v budoucnosti je nic hezkého nečeká a i ti dospělí jsou neustále nešťastní, nebo snad ne?

„Jsi jiný. Já jsem taky jiný. Být jiný je dobrá věc. I když je to těžké.“

Čerstvě osmnáctiletý Leonard Peacock se rozhodne se svým bezvýznamným životem skoncovat. Nikdo se o něj nezajímá, neví ani, že má narozeniny a přátele – ty už dávno ztratil. Nevidí žádnou zářnou budoucnost, která by mu měla něco přinést, a ani jiné východisko. Chce se proto zastřelit nacistickou pistolí P-38, která mu zůstala po dědovi.

„Nejdřív tě budou ignorovat, pak se ti budou smát, pak proti tobě budou bojovat, nakonec zvítězíš.“

Nejprve si však ostříhá své dlouhé vlasy, jež jsou darem pro jeho rozvedenou matku pracující v New Yorku. Zároveň se rozloučí se svým starým sousedem Waltem, se kterým sdílí filmové chvíle - kdykoliv byl čas a nálada - a také s učitelem dějepisu Herr Silvermanem. Ten dokázal hrůzy nacistického teroru vštípit studentům do hlavy a zároveň každému dodat energii do bojů s problémy. Ale i on skrývá svá tajemství na zakrytých předloktích.

„Nevydržím žít tak nešťastně jako vy dospělí.“

Jenže Leonard si je jist, že dospělost přináší jen a jen špatnosti. Párkrát se ulil ze školy, aby se na chvíli stal běžným pracujícím dospělým, který stále někam pospíchá, v práci je dennodenně zarmoucen a doma se necítí o nic lépe. Přijde mu, že ztratily svůj smysl života a nedokážou se odpoutat od všednosti a být tedy sami sebou. Dělají prostě to, co je nebaví.

Co ještě na sebe Leonard prozradí? Zabrání mu někdo zabít jeho dříve věrného kamaráda Ashera a také sebe? Mohou snad všechno zvrátit dopisy z budoucnosti?

*

Pečlivě změní výraz, aby vypadal co nejvíc jako filmová hvězda z černobílého bijáku, a řekne: „Mám nějakou práci. Chystám se někam, kam mě nemůžeš následovat. Chystám něco, čeho se nemůžeš zúčastnit. Neumím se chovat kdovíjak vznešeně, Leonarde, ale není těžké si všimnout, že problémy tří

bezvýznamných lidiček nemají na tomhle bláznivém světě větší váhu než hrstka fazolí. Jednou to pochopíš.“

…

Náš paprsek je opravdu úchvatný. I když kromě nás nikdy nikdo nevidí, svědomitě rozsvěcíme každou noc, a když maják zhasneme, abychom šetřili energii, uvidíš hvězdy, jako jsi je nikdy dřív neviděl. Dočista to vyráží dech: hvězdy v takových hlubinách, že je nenajdeš na žádné mapě.

Čeká na tebe zvláštní, krásný nový svět, Leonarde.

Našli jsme oázu v ruinách. Opravdu.

…

„Nedělej to. Nechoď do práce, kterou nenávidíš. Dělej celý den něco, co máš rád. Jdi na kolotoče. Zaplavej si nahý v oceánu. Jeď na letiště a kup si letenku na první volný let – je fuk, kam to bude. Nebo zastav prstem roztočený glóbus a pak si naplánuj výlet na místo, na které jsi ukázal…“

*

Pokud jste také četli Terapii láskou a byli jste mile překvapeni neznámým autorem, tak zajisté jste měli určitá očekávání i od další autorovy knihy jako já. Nejsem zklamán, naopak jsem přímo nadšen příběhem o náctiletém Leonardovi, který řeší problém s vlastním životem do budoucna a se sny, které se v dospělosti nejspíš vytrácí. Parádně čtivé a inspirující zároveň.

Název knihy: Odpusťte mi, Váš Leonard (Forgive Me, Leonard Peacock)

Autor: Matthew Quick (http://matthewquickwriter.com/)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: únor 2015