Barva o tobě vypoví vše

Znáte ten pocit, kdy na vás někdo působí natolik dobře, že byste s ním vydrželi klidně celý týden v kuse na jednom místě? Neboť vás nabíjí pozitivní energií, cítíte z něj klid a máte najednou tolik energie, že byste dokázali naprosto cokoliv? Pak ale existuje i ten druhý protipól, který z nás všechnu sílu naopak vysává, bere, a to vědomě či nevědomě.

Cukuru Tazaki byl obyčejným japonským dospívajícím, který trávil povětšinu času se svou partou. Jenže ze dne na den se s ním všichni přestali bavit. Jednoduše ho odstřihli ze svého běžného života. A on dodnes netuší proč vlastně. Nikdy se s tím nevyrovnal, a proto se nemůže v životě posunout dál. To se nelíbí jeho nové známosti Saře, která chce, aby si tohle v sobě po tolika letech ujasnil.

„S pravdou se to má tak jako s městy zavátými v písku. Někdy je toho písku s plynoucím časem čím dál tím víc, a jindy zas naopak ten písek postupně odvívá vítr a město čím dál tím zřetelněji vystupuje na povrch.“

S její pomocí tak vyhledá dospělé protějšky těch, kteří na něj zanevřeli. Vydává se protiproudu času, aby odhalil „pravdu“ o krásné Širo, která již dávno není mezi námi, protože byla někým násilně uškrcena. Jenže kdo zná její tajemství, jež „bezbarvému“ Cukurovi vzalo pevnou půdu pod nohama? Jakou mozaiku nakonec složí Aka, Ao a Kuro? Skončí nakonec Cukuro šťastný a vyrovnaný?

*

Všude kolem, kam jen oko pohlédlo, rozkládala se jenom zoufalá kamenitá poušť. Bez jediné kapky vody, bez jediné travičky. Bezbarvá a bez pořádného světla, které by stálo za řeč. Nesvítilo tu slunce, nezářil měsíc a hvězdy. Nejspíš tu neexistoval ani žádný směr. Jen se tu v pravidelných intervalech střídalo tajemné šero s bezednou temnotou. Stál tu na nejzazší hranici všeho vědomí. Zároveň to ovšem bylo i místo hojnosti. V hodinách, kdy vládlo šero, sem přilétali ptáci se zobáky ostrými jako nabroušené čepele a nelítostně mu klovali maso z těla. Když ale pokryla zemi tma a ptáci se kamsi vytratili, místo mu vyklovaný prázdný prostor pokaždé tichounce zaplnilo novou tkání.

…

„Ty chceš zkrátka žít navěky nespoutaně a svobodně uvažovat vlastní hlavou, viď?“

„Přesně tak.“

„Mně ale vážně připadá, že podobné svobodné uvažování vlastní hlavou není vůbec nic snadného.“

„Svobodné uvažování znamená totiž mimo jiné i to, že se člověk oprostí od vlastního těla. Vystoupí z jeho omezené klece a vysmekne se z řetězů a nechá naplno proudit teorie. Vdechne jim přirozeného ducha. Právě to je jádrem svobody, která se ukrývá v myšlení.“

„To mi opravdu přijde hrozně obtížné.“

*

Autoři jsou jako květiny, mohou být stejného druhu, podobného vzezření, ale nikdy žádný nepíše stejně. A to naštěstí pro nás, čtenáře. Japonský spisovatel Haruki Murakami má svůj vlastní osobitý styl, který dýchá z každé jeho knihy. Současnost japonského národa v protikladu s nitrem jednotlivců, kteří do tohoto světa nepasují. Vyčnívají. Tím se tu zabývá a předkládá nám otevřený konec, abychom zapojili vlastní fantazii, jak to asi může nakonec dopadnout či pokračovat. Povedené jako vždy ;).

Název knihy: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši)

Autor: Haruki Murakami (http://www.harukimurakami.com/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: březen 2015