Jednoho večera v lednu po příšerně nudné přednášce jsem chvátal s kamarády na občerstvení se pivem, do budovy Student Unionu, kde byla krásná studentská hospoda zvaná House of Commons.
Pospícháme a vedle me klusala jedna moje spolužačka. Byla mi povědomá a pozval jsem ji s námi na pivo. House of Commons hospoda se nacházela ve druhém patře nad menzou a byla udělána ve stylu stareho anglického pubu: všude tmavý dub, mosaz a bytelné, vyřezávané barové stoličky. Též tam byl báječný sál, stěny i strop z vyřezávaného dubu, křišťálové lustry, kůží potažené židle, zkrátka klasika! Tam se pořádaly zábavy, meetingy, různé akce. Vysoká, tiffany vykládaná okna hleděla přes hlavni třídu kampusu na velkolepou stavbu univerzitní knihovny, kde jsi mohl kdykoliv spatřit v druhem patře za oknem rozcuchanou hlavou šprtajícího Kosky. Několikrát jsem ze soucitu přeběhl ulici a lákal ho na jedno, ale Koska se nedal zlomit ani jednou.
Posadili jsme se kolem dubového stolu a s chutí přitiskli k ústům chladná hrdélka lahví Molson Ale. Spolužačka Gwen seděla vedle mě a dali jsme se do řeči. Pamatovala si mě velmi dobře. Jednou jsem vezl členky gymnastického týmu na přebory do City Centra, a měl jsem jich v autě narváno pět. Gwen seděla na zadním sedadle, a jak jsem si z okna nonšalantně oklepl popel z cigaret, uhlík vlétl otevřeným zadním oknem dovnitř a přistál Gwen na klíně. Začal se kroutit, ale uhlík přece jenom do její přiléhavé uniformy dírku propálil a to vysoko na stehýnku, kde již se ta část přestává slušně jmenovat. Připadalo mi to směšné jak poskakuje a šmejdi zadečkem, a řehtal jsem se na celé kolo. Gwen kamarádky se na mě mračily, ale to už jsme byli u City Center kde jsem je vyklopil. Nu, tak jsme se seznámili.
Gwen si myslela, že jsem pořádnej drsňák, holomek a bídník, zkrátka bona fide člen východní barbarské hordy. Chodila s nějakým namydleným, ulízaným a úlisným chlapcem z dobré rodiny a nějak se jí v posledni době moc nezdál.
Plánovali jsme jet v únoru do Quebec City na Zimní Karneval, prý to má být vzrůšo. Z Queens university jely dva autobusy študáků a vypadalo to slibně. Zeptal jsem se Gwen, zdali by se mnou jela, řekla bez rozmyšlení ano. Tak to vypadalo ještě víc slibněji.
Zimní Karneval v Quebec City byl opravdu úžasný. Samo město je jedno z nejstarších na americkém kontinentě a má evropský šmrnc. Je položeno na vysokém útesu nad řekou Sv. Vavřince. Staré město oplývá kamennými domy, dlážděnými, kroutícími se uličkami a schody nahoru a dolu. Městu vévodí velký kamenný zámek přímo na kraji útesu, zvaný Chateau Frontenac. Bydleli jsme v jednom velkém motelu, čtyři do místnosti. Motel vlastnila velká tlustá paní Cardin, která dávala velký pozor, aby se kluci nedostali z jedné půlky motelu na tu ženskou stranu, a naopak. Dokonce v noci stála stráži! Tak zruinovala plány mnohým dvojicím.
Francouzští Kanaďané jsou z jiného těsta než jejich anglofonsti bratranci z ostatních provincií. Francouzi piji hodně a často, miluji zpěv, ženy a pořádný mejdan není nikdy daleko.
Na karnevalu řádili jako divá zvěř.Veselé, zpívající průvody plné maškar a kostýmů skotačily zasněženým městem, muziky hrají, lidé tančí a nahýbají si z dlouhých, barevných dutých holí, které byly plné dobrého pití. Z těch kostymu se mi nejvíce líbily ty, které provokovaly krasnymi, obnaženými ženskými ňadry. Některá děvčata se točila a jak se jim zvedaly sukýnky, ukazovala, že jsou i dole bez. Dívčí stehna byla od mrazíku nachová. Jásali a braly nás do kola a nevadilo jim když jsi jim polaskal kůzlátko či obě, smály se a líbaly na ústa.
Inu, mejdan jak se patří! Hodně lidí nosilo maklaky, to jsou po kolena vysoké, chlupaté boty z tulení kůže. V noci když přituhlo, z chlupů bot visely rampouchy a chrastily. Všude po městě byly krásné sochy a stavby vytesané z ledu. Jeden ledový hrad byl dvě patra vysoký; šlo se nahoru po ledových schodech do křišťálových sálu, které byly barevně osvětlené. Světla chytaly páru od úst a ta se vlnila se nad davem jako barevníduchové. Zvenku bylo vidět siluety jak stoupají po schodech a procházejí se jak by barevnými, skleněnými sály.
Chlapi meli jinou zábavu. Na úzké ulici zastavili provoz a nutili vozy k "drag", či akceleračním závodům do kopce. Na to opili mladici čekali, a brzy tu bylo plno aut z velkýma gumama, a řvoucím motorem. Auta byla plná hulákající a mávajících pasažérů, řidiči šlapali na plyn a protáčeli kola, snih a ledová tříšť létaly od pneumatik. Vůkol řval dav zevlounů a všechno bylo v jednom chumlu: ulice úzká, dvě auta blizoučko vedle sebe, kolem skandující dav, a když auto hodilo zadkem, lidi skákali do stran, do výklenků, kam se jen dalo.
Závody startoval opilý čahoun který stál sebevražedně před auty. Nahnul si z červené hole na které byla připevněná velká podprsenka s růžovými kalhotkami a pak start tou holi odmávl. Bleskově se otočil k autům bokem a ta kolem něj prolétla, každé auto z jedné strany, no, bylo to na milimetry. Auta letěla do kopce, smykem, čmoud a smrad, sníh vířil, a všichni řvali. Mnozí závodníci objeli blok a šli to zkusit znovu. Někdy se tam nachomýtl pantáta, který nechtěl nic s tou srandou mít, to se se zlou potázal. Rozdivočelí pořadatelé mu skočili na auto, šlapali po kapotě i po střeše, auto zrujnovali, a pak stejně musel chudák závodit. Inu, čuměl jsem na to jako tele na nový vrata. Policajt nikde, a že tam nezabili tucet lidi je mi dodnes záhadou.
Zlatým hřebem Karnevalu byl závod přes řeku Sv. Vavřince. Závod se konal ve velkých dřevěných člunech, zvaných "dory". Každý člun měl posádku dvanácti mužů a závodilo deset člunů, každý z jedne kanadské provincie. Každá posádka měla uniformu jiné barvy, jakož i loď, aby byli na dálku rozeznatelní. Tento závod je velice prestižní, a mužstvo, ktere vyhraje, má nárok na slávu, peníze, cennou trofej, a byt v domácí provincii a je uctíván coby špičkový atlet a hrdina. Tento závod totiž není peříčko.
Dychtivý dav sleduje závod z útesu na dřevěné promenádě před hotelem ChateauFrontenac. Z těchto míst je řeka vidět jako na dlani: řeka je široká a proud silný a unáší velké a vysoké ledové kry k Zálivu Sv. Vavřince a do severního Atlantiku. Protější břeh řeky je tak daleko, že bez dalekohledu nerozeznáš lodě jednu od druhé.
Chateau Frontenac trůní na severním břehu řeky a závod začal na západ od Chateau. Dav kroutili krky doprava, kdy lodě vystartují. Start! Posádky člunu se opíraly se do vesel a všechny pramice byly v chomáči a jako barevná mozaika byly rychlým proudem unášeny k nám. Lodě se prodíraly ledovou tříští, a proplétaly se mezi velkými krami a sprintovali co sil měli přes otevřenou vodu.
Některé velké kry se nedaly objet a "dory" se musela přes kru přetáhnout. A zde začala sranda. Některé kry byly plující ledové ostrovy a jejich stěny byly neskutečně příkré. Lodivodové vylezli nahoru jako horolezci, vyzbrojení jak na Mt. Everest. Táhli těžkou loď na ledovcovou kru po lanech, jeden maník spadl do vody a tým jej zachraňoval z mrazivé vody. Nahoře tlačili loď přes hrbolatý terén, tu vyskočila záď lodi do vzduchu jako splašený mezek, tu sklouzlo břicho do strany a barevné postavičky uskakovaly z nebezpečí. Na druhé straně když se loď spouštěla zpět do vody, též komplikovaná akce. Velké nebezpečí bylo, dostat se mezi dvě velké kry, ty by loď rozdrtily jako oříšek.
Jeden nevěděl na co se dívat dřív. Jak jedno mužstvo zdolává kru, či jak se jedna loď snaží vyprostit ze sevření velkých ker, kdy příď lodi trčí do vzduchu a chlapi poskakují kolem a loví své členy z vody. Byla to úžasná podívaná. Lodi se rychle vzdalovaly po proudu. Později jsme se dozvěděli, že vyhrálo žluté hrdinné mužstvo Nového Foundlandu.
Praštili jsme se přes kapsu a večeřeli v nádherné restauraci v Château Frontenac. Gwen umí slušně francouzsky, já držel hubu. Kanadští Francouzi, čili frankofoni nemají rádi anglofony, a v tomto jsou blbí. Stále se chtějí odtrhnout od Kanady i když do nich ostatní Provincie pumpují miliardy dolarů; cítí seutlačovaní a chtějí svůj Stát, inu jako Slováci. Jestli to jednou protlačí, nedej Pánbůh, chcípnou hlady. Francouzština je v Kanadě povinna od třetí třídy tak si dovedeš představit jak jí anglofoni milují - asi tak jako my jsme milovali ruštinu. Francouzi milují srandu a sami sebe, a nenávidí anglofony protože jim kdysi kapitán Rogers dal pořádně na prdel a sebral jim půl Kanady. Později jsem měl pár měsíců jako průvodce Francouze ale o tom napíšipozději. Na Zimním karnevalu jsme měli kopec srandy a hodně jsme se s Gwen sblížili.
Ahoj Jiří.
PS: dopis od kamaráda.
