Na západ je cesta dlouhá...Jedenáctá část.

 Pokračování ve vyprávění daší životní anabáze v novém prostředí nádherného města Vancouver a o lidech jež neziště pomohli.

Vyjeli jsme dál na sever a nedaleko za Whistlerem jsme zahlédli kaskády, kdy voda říčky po nich poskakovala jako po schodech do hlubokého úzkého kaňonu a mohutný vír naháněl hrůzu. Uvelebili jsme se na velkém plochém kameni a užívali si hřejivých paprsků slunce. 

“Co asi naši kluci dělají,” ozvala se po chvíli Alenka. “Co by dělali, v Čechách je sedm večer tak koukají na večerníček, ale kdyby zde byli s námi, dobře by bylo.” Odpověděl jsem z povzdech.

Vzpomínkou na děti, se mi začal odvíjet film o nápadech jak dostat děti z Čech. Jeden z prvních, bylo před ambasádou v Montrealu držet hladovku a upoutat tím pozornost veřejnosti. Ráno bych si před ambasádu sedl na židly s patřičně poutavým  plakátem, poseděl do tmy a druhý den bych byl zpět. Přátelé mi to rozmluvili jako příliš komplikované, ale já to tak neviděl a nebyl jsem daleko tento protest provést, byl jsem si jist,  že soudruzi z ambasády by nadšeni nebyli a v Praze také ne.

S druhý plánem přišla za námi barmanka Brigit z restaurace v Torontu, kde jsme pracovali. Plán celkem jednoduchý. Do Brigit pasu zapsat děti a ona,  západoněmecká občanka si udělá výlet do Čech a chlapce z Čech coby “matka” vyveze. To by se pravděpodobně podařilo. Naši chlapci byli blond, jako Brigit a zaměstnanci na hraničním přechodu z okouzlující blondýnky, by byli méně pozorní. Chlapcům by se dal do čajíčku uspávací prášek aby při přejezdu spinkali a hlavně nemluvili. 

Úvahou, co by soudruzi provedi s rodiči Alenky a mou sestrou, a v případě neúspěchu i s Brigit, byl plán zrušen. Třetí nápad, aby má sestra vycestovala s chlapci do Jugoslávie, byl po úvahách rizika také zrušen. 

Sluníčko se schovalo za velký mrak a chlad naše rozjímání ukončil.  Pozdě odpoledne jsme se již vítali v západním Vancouveru s Josefem a Helenkou Kristlikovými. Nabídli nám bydlení v zařízeném bytě v přízemí, odkud bylo město jako na dlani. Dům Josef postavil vlastními silami na vrcholu kopce, několik set metrů nad mořem. Byl členem prestižního golfového klub a Alenka mohla nastoupit okamžitě v restauraci Cypris  jež vlastnil jeho golfový přítel, což po dvou dnech odpočinku z dlouhé cesty udělala. 

Já si dal do auta helmu, jezdecké boty a před šestou ráno jsem se vrátného na dostihovém závodišti ptal, zda některý trenér potřebuje  jezdce. Štěstí stálo při mě. Vrátný mě nasměroval ke stájí, kde minulé dopoledne jezdec spadl s koně a byl odvezen k nemocničnímu ošetření. Za čtvrt hodiny jsem seděl na prvním koni. Odjezdil jsem ještě další čtyři.

Druhý den, brzy ráno jsem s obtížemi vstal, bolelo mě celé tělo, ale do práce sem jel. Když jsem vrátil z cvalové dráhy s posledním koněm a sklouzl ze sedla, podlomily se mi kolena. Po návratu domů jsem dostal svalovou horečku. Josef dal Alence jakousi mast, aby mne celého namazala a masírovala. Byla to jakási kafrová mast a mé tělo bylo v jednom ohni. Musel jsem do sprchy, abych se  zbavil utrpení. Josef zapnul saunu, to že pomůže. Nepomohlo nic. Ráno jsem se třepal jako osika a telefonem trenérovi oznámil mou neschopnost pohybu. Věděl dobře o čem je řeč a souhlasil se třemi dny volna. 

Svaly se vzpamatovali a já se cítil ve srovnání z prací v kuchyni o dvacet let mladší. O mé schopnosti zvládnout koně rošťáky, se brzy šeptalo. Pan doktor, který opravoval lidská kolena, vlastnil tři dostihové koně. Jeden z nich byl nezvladatelný. Jak přišel do cvalové dráhy, rozběhl se a nikdo jej nezvládl. Jezdce buďshodil, nebo sním utekl. Takový koník je pro dostihy nepoužitelný. Na startu dostihu se chová stejně. Doktor v sobě holedbal naději, že se časem uklidní. 

Při jednom tréninku, jsem s ním měl oběhnout dráhu dvakrát, poprvé zvolna a potom rychleji. Pral se se mnou. Byl jsem zapřen do třmenů,  s velkou námahou jsem jej držel, přes zaťaté zuby mu nadával.  Najednou prásk, přetrhl se pravý třmenový řemen sedla.  Jako by mě někdo nakopl, letěl jsem chvilku vzduchem a přistál v kotrmelcích v písku.  Koník, vyděšen tím co se stalo přeskočil vnitřní kovové zábradlí.  Moc se mu to nepovedlo. Jel po zábradlí bokem a kotrmelcem přepadl na druhou stranu. Mě se nestalo nic. Koník od jízdy po zábradlí měl spálený levý bok. 

 Kdo četl mé vyprávění z torontských dostihových stájí, tak i zde byl kovboj který chytal splašené koně. Po ukončení cvalu v hloučku asi pěti koní, jsme se vraceli po levé straně tréninkové dráhy do stájí.  Proti nám se hnal nezvladatelě kůň, jehož se kovboji nepodařili chytit a v sedle vyděšená dívka. Kůň vběhl mezi nás. Ve vteřině jsme se všichni váleli v písku, změť koní a jezdců. Jako zázrakem, až na pár odřenin se nikomu nic nestalo.  Když jsem tuto historku vyprávěl u večeře, musel jsem slíbit, že tuto práci skončím, abych se svých dětí dočkal zdráv, a ne v pojízdném křesle. Tak skončila má kariéra. Na koně jsem již nesedl. 

Je lepší dělat i za minimální mzdu než sedět doma. Byl jsem přijat u úklidových služeb coby, umývač oken. Po prvním dnu mě nebolelo celé tělo, ale za krkem. Umýval jsem zrcadlový strop velké restaurace. Jak Michael Angelo dokázal namalovat strop Sixtinské, kaple jsem si nedokázal představit.  Tentokrát  jsem zvládl masáž krku sám. Stále jsem uvažoval nějak se osamostatnit. Firmě, pro kterou jsem pracoval, stačilo pár vysavačů, čisticí prostředky a několik žen. Neviděl jsem v tom velký problém začít podobně. 

Po třech měsících, jsme Josefovi a Heleně poděkovali a pronajali malý byt v nóbl čtvrti, jeden blog od širokého mořského zálivu, na němž kotvily zaoceánské lodě s výhledem na Lion's bridge a podél moře dvoukilometrová promenáda a to vše nedaleko od restaurace kde Alenka pracovala. 

Vraceli jsme se podvečer z procházky po promenádě. Při přecházení ulici jsem ukázal na vysoký, dvanácti patrová věžák z červených cihel, jež byl v poslední fázi stavby a řekl , “od příštího pondělí ten barák začínám uklízet, okna také.” Dlouho byla ticho a s velice vážnou tváří řekla, že buď lžu, nebo jsem se zbláznil. Posadil jsem ji na lavičku, která byla naproti onné budovy a vyprávěl jak jsem se ke kontraktu dopracoval.

Pokaždé, od našeho přestěhování, jsem nemohl přes ulici nevidět vysoký dům v poslední fázi výstavby. Firma pro kterou jsem pracoval také uklízela velké novostavby a snadno to zvládli s pár zaměstnanci.Jednoho dopoledne jsem se odhodlal a vešel. Zeptal se první osoby, kde je kancelář stavbyvedoucího.

Sympatický chlapík s Australským přízvukem mě vyslechl.  "Nikoho zatím na tuto práci nemáme, takže se zde porozhlédněte a dejte mi cenu." To bylo poslední co bych očekával. Opět jsem ze sebe vysoukal, mé oblíbené OK.

V každém patře byli jen čtyři noblesní byty. Tři koupelny, prostorná kuchyně, tři ložnice a balkon. Dvanácté patro zabíral jeden byt, penthouse s obrovskou terasou. Odhadoval jsem jak dlouho bych jeden apartment uklízel sám. 

Ve všech novostavbách ve kterých jsem byl,  i zde bylo relativně čisto. Jednalo se v podstatě dokonale vše zbavit prachu, vyleštit koupelny, umýt okna a vyluxovat koberce. Byt musel být připraven k nastěhování. V kanceláři, s vědomím že stejně ten kšeft nedostanu, jsem se Australana rovnou zeptal, jaká cena je dle jeho názoru rozumná.  Slyšel mou začátečnickou angličtinu a po delší pauze řekl, 120 dolarů za apartment projde, za penthaus si řekni 300. S papírovou prací, mi pomohl Josef a můj první  kontrakt byl na světě. Pro stavební firmu jsem jako kontraktor pracoval několik let.