V jednom z blogů jsem se dočetl, že:
"Český občan, který náležitě potvrdí, že bojoval proti komunismu, dostane od premiera Nečase million korun a k tomu ještě i medaili. Pan Hutka si pro odměnu již doběhl a celkem už bylo rozdáno osmnáct milionů korun”.
Takže, se státním dluhem to není tak zlé. V blogu nebylo specificky určeno, jakým způsobem by měl jedinec bojovat. Jak je vidět, dá se bojovat i písní. Povím vám svůj příběh a vy pak sami posuďte, zdali dotyčná osoba může podat žádost o medaili a million korun k tomu. Hezká ženská, a navíc, když je to vaše manželka, není žádný pech. Chlapi jí pokoj nedají. Z obchodního hlediska to může být i velká výhra. Nastoupili jsme do zaměstnání v restauraci třetí cenové skupiny, v Bělé pod Bezdězem. Pracoval jsem ve funkci vedoucího restaurace, číšníka, skladníka a taky účetního. Moje pěkná kuchařka, dokázala do deseti hodin dopoledne uvařit šest druhů jídel, postarat se o dvouletého syna a po čtrnácti hodinách pracovní doby, ještě zvládla hrátky v posteli. Dnes bych na to potřeboval nejmíň tři ženy. Již první den potvrdil, že pěkná hostinská, je prostě pěkná hostinská. V nevelké vzdálenosti od restaurace se stavěly paneláky, v deset hodin dopoledne byla hospoda plná stavebních dělníků a v poledne už nebylo co prodávat. Na druhý den jsme však už byli připraveni. Za čtrnáct dní si nás přijel ředitel restaurací osobně prohlédnout a potřásl nám rukama. Dělali jsme větší obrat, než hotel na náměstí. Na základě našich “vynikajících” výkonů, dovolil nám rozšířit personál o další ženu, její použitelnost se ovšem vztahovala jen na funkci pomocné síly v kuchyni. V blízkosti byla poněkud větší posádka ruských vojsk. Občas městečkem projížděly kolony aut a obrněných vozidel. V těchto případech vždy postával na křižovatce před restaurací ruský regulovčík. Mávál praporky nalevo - napravo a řídil dopravu. Dnes v podvečer, se opět konal přesun ruských vojsk. Manželka po celodením spěchu uložila synka ke spánku a užila si sprchy. Jen tak v župánku, se v teplém, srpnovém večeru vyložila v okně našeho bytu nad restaurací a pozorovala dění venku. Ruský regulovčík, ovládaný nenaplněným pudem, zaměřil svou pozornost k oknu a jemu svěřený úkol začal viditelně odbývat. V restauraci byli jen tři štamgasti, hráli mariáš. Okna slabě drnčela a já plácačkou vraždil mouchy. V okamžiku, když jsem jednu rozmáz, se celý dům zatřásl a ozval se ohlušující rachot sypajícího se kamení. Místnost se rychlostí blesku naplnila hustým, šedivým prachem. Na několik dlouhých vteřin nastalo téměř hrobová ticho, které přerušili nadávkami a kašlem karbaníci. V pomalu usedajícím prachu se objevila obrovská díra ve zdi a v polovině restaurace majestátně parkoval obrněný transportér, ozdoben velkými kusy kamení a cihel. Ve dveřích lokálu se objevila vyděšená manželka. „Jěžíšmarjá, panenko skákavá! Co se to tu stalo, já za nic nemůžu, to ten kluk pitomá, že čuměl kam nemá, já se ho jen ptala, jak se jmenuje, hodila jsem mu krabičku cigaret a potom ten tank...“ Chrlila ze sebe nekontrolovaně má kráska. Zakryl jsem jí ústa dlaní a pošeptal: „Zatím to prosím tě raději nikomu nevyprávěj“, a dal jsem jí pusu. Za pár týdnů po této události, v našem dni volna, jsme se zastavili po dlouhé procházce u konkurence, v restauraci “Na koupališti”. Vedoucího jsme znali a manželka, s profesionální zvědavostí, odešla na revizi jeho kuchyně. Náš syn vyspával venku v kočárku a já s chutí upijel z orosené sklenice pivo. Ještě jsem se sklence nepodíval na dno, ženuška byla zpět u stolu, všiml jsem si že je neklidná, několikrát se plaše rozhlédla, a šeptem líčila: “Když jsem nakoukla do hrnců, co dnes Petr uvařil, dívala jsem se chvilku otevřeným oknem ven. U náhonu, který přivádí vodu do rybníka, byl o zábradlí opřený ruský voják, s flintou přes rameno a Petrovo domovník Honza, něco vojákovi ukazoval. Víš sám, jak legračně Honzík šišlá, a tak jsem je poslouchala. Vyrozuměla jsem, že pozorují štiku. "Šundej ten kvér a ščel jí" loudil Honza na tom ruským klukovi. Ten jen vrtěl hlavou, ale Honzík do něj pořád vandroval. Začala jsem mít obavy, že tu štiku doopravdy zastřelí. Rozhodla jem se štiku vyplašit. Našla jsem v kuchyni velký, papírový pytlík, nafoukla ho, vyklonila se z okna a bác! Povedlo se! Ruský voják ale odskočil od zábradlí, sundal flintu, praštil sebou o zem a mířil někam do stráně. A tak jsem raději utekla”. Za necelou půlhodinu vyskákalo z ruských džípů u restaurace mnoho ruských důstojníků a stále se všichni soustředěně dívali do zalesněné stráně. Petr nám vysvětlil, že včera z kasáren utekli čtyři, plně ozbrojení vojáci a mají v plánu dostat se přes hranice do Německa. Ženu jsem uklidňoval a sliboval jí, že ji budu ve vězení pravidelně navštěvovat. Pozorujíc její ustaraný obličej, dobře jsem se přitom bavil. Bohužel, jen krátce. Byla vyhlášena pohotovost prvního stupně. Celou noc městečkem projížděla auta s vojáky. Na všech křižovatkách ve městě stály ruské stráže a okolní lesy, celou noc a odpoledne, pročesávalo v rojnici nejméně tisíc vojáků. Bylo to jak v osmašedesátém roce. Druhý den, pozdě odpoledne, tak jak vše začalo, tak i skončilo. Do restaurace “U koupaliště”, přišel ruský důstojník s českým policajtem a vyslýchali personál. Do popředí se protlačil Honzík a povídá: “Já vám žeknu jak to bylo, včela jel okolo auťák, a z vejfůku še ožvala štlašná lána a ten lušák ši myšlel, že po náš někdo ščílí...” I když neúmyslně, má kráska způsobila nepříteli velké hmotné škody. Já mám pocit že by si o medaili a milion měla zažádat, co vy na to ?
