Dopisy

 Dopisy psané rukou, či na psacím stroji, jsou památkou na dobu kdy se nespěchalo. Je až k nevíře, kolik jsem jich za půlstoletí od Tebe dostal.

                                                                                                        Prosinec 1990

              ...a tak – co dodat?

             Šťastně bosí stříháme jim na rubáš, stříháme si na svatební šat tak prostoduše,

jako bychom ani nechtěli tušit zaměnitelnost obojího.

             také mě tato toužebně neočekávaná doba oslňuje a jiskří mi až k oslepení,

však – bohudík – i velká /ra/dost stejně jako /bo/lest řekneme té umné konspiraci lsti „dost“

a přejde ve /zlo/zvyk či /lho/stejnost.

kdyby ne, šlo by o /do/život – a to by přece byla škoda, nož řekněte, pane.

              a tak oslepena, nevidím,  jen všetečné otázky probleskují:

jde o pouhé půlstoletí střídání společenských neuvěřitelností,

anebo mám věřit v opravdu neuvěřitelné – tedy metamorfózu?

/přiznávám, že jakkoli je mi stavem duše, mému IQ se příčí podobně

jako jízdní řád, televizní přenos, či tvrzení, že se přece točí...

a točí...a točí.../

            ze mě, pro mě – pro mě za mě.

            a dál nám tu trvá noc, co svítání jen tuší.

však padajících hvězd /těch zjevných přání/ přibylo.

M.