Vzpomínka na jahody a pionýrské šátky.

Napsal tu jeden autor 19.5. jak v 50.letech byly povinné pionýrské šátky. Ale neuvedl, ve kterém městě či ve které vesnici. Natož aby to doložil snímky. To v Praze těžko. Mám snímky školních tříd z r. 46, 47, pak z r. 50 a 54.

Na snímkách z let 46-47 jsme ještě čistě chlapecké třídy, na snímku z r.50, což byla pátá třída, to jsme byli už kluci a holky půl na půl, a ze 31 žáků mají jen 3 holky pionýrské šátky. A v r. 54, což byl první ročník průmky, nás bylo ve třídě 45, z toho jen 3 holky a jen jedna měla pionýrský šátek (je příznačné, že to byly vždy jen holky).

Tyhle propagandistické výkřiky se tu objevují dost často. A jak prý nám vymývali mozky propagandou, a čemu všemu jsme prý museli věřit, atd. Tak na naší žižkovské škole jsem nic takového nezažil. Ten snímek z páté třídy dokládá, že jen 3 holky ze třídy měly – když dorazil profi-fotograf – pionýrské šátky. A to nemám ponětí, jak k nim přišly, tohle šlo zcela mimo mne, žádné pionýrské aktivity v naší škole nikdo nerozvíjel. Naši učitelé byli vesměs postarší, žádnou propagandu nevyvíjeli, dějepisář byl takový postarší prďola, a tak až ve zcela nedávné době jsem posbíral informace o tom, kolik lidí mezi lety 1920 až 1933 postříleli četníci při demonstracích a hladových pochodech nezaměstnaných. (Jaká to „temná demokracie“ – když státní moc střílela do hladových mužů, žen a dětí! To rozhořčilo V+W, kteří se „zalkli hněvem“, dále Fučíka, který s 30 spisovateli sepsal protestní manifest, nikoliv však Čapka a Peroutku. Ostatně za zločinného masarykovského režimu stříleli četníci i do průvodu dětí a mládeže – to v Radotíně 1930).

Pamatuji vlastně jen na jednu takovou masovější akci, a sice když umřel Gottwald, tak nás vyvedli k tomu obludnému průvodu, když ho vezli na vrch Vítkov. To jsme stáli dole na Žižkově na kraji Husitské pod tzv. Bulharem.

Nicméně v 50.letech asi bylo možno ojediněle zahlédnout na pražských ulicích pionýrský šátek. Ale že by se pražské ulice po skončení vyučování červenaly šátky? O tom nic nevím. I když Jiří Menzel (r.1938) píše, že u nich ve Strašnicích pionýrské šátky nosili – ale snímek třídy ve své knize neuvedl. Ten byl vůbec horlivý, když umřel Stalin, tak hned na něj napsal do nějakého dětského časopisu básničku. A uveřejnili mu ji.

Když jsem se v r. 60 vrátil z vojny, tak už nepamatuji, že by se nosily šátky. To spíš později, když v květnových dnech stály dvojice čestné stráže u pomníčků a pamětních desek obětí květnové revoluce. A v jedné knize o známé zpěvačce, o 8 let mladší než já, je ta zpěvačka zachycena coby holka na snímku asi páté třídy před venkovskou školou na Chrudimsku – a nikdo nemá na snímku šátek (asi tak rok 58).

Takže nějaké povinné pionýrské šátky? Zase jen nedoložená propaganda. Prý jako symbol komunistické MOCI. To teda ta MOC za moc nestála, když měly šátky jen 3 holky z 31 žáků, nebo pak už v jiné škole jen jedna ze 45. Anebo nikdo. A tak mi není jasné, o čem to teda pan Cilich vlastně psal? Nebo o kterém městě či vesnici psal? Ale někteří zdejší autoři se v tom vyžívají. A mívají takové propagandistické výkřiky úspěch u řady čtenářů. Nejvíc u těch, kteří v té době vůbec nežili.

Přirozeně propaganda bývá úspěšnější, než střízlivé posuzování událostí, faktů či dokonce čísel. To bývá nudné. Právě se na německém teletextu objevila zpráva, že v Německu dosáhl počet lékařů 402 000, čili připadá v současnosti na jednoho lékaře 200 obyvatel. V mém poťouchlém příspěvku (13.3.2018), kde jsem uvedl spoustu čísel o národním hospodářství v r. 1989, jsem také uvedl údaje ze statistiky, že v roce 1937 bylo v Čechách a na Moravě 9 806 lékařů, a v r. 1989 pak 39 253. Pro rok 1990 to zaokrouhleme na 40 000, což při počtu obyvatel ČR 10 miliónů dělá 250 obyvatel na jednoho lékaře. Mám toto považovat za „zničení“ naší země zločinným komunistickým režimem? Když v Německu teď připadá 200 obyvatel na lékaře a u nás před 30 lety 250? Také v současné vzrušené době vyšlo najevo, že komunisté za 40 let tu nastavěli tolik nemocnic, že u nás máme více než 3x větší kapacitu nemocničních lůžek, než ve staré dobré Britanii. Nebo tu také nastavěli množství přehrad, atd…. Také forma „zničení“ či „zruinování“ naší země (jak tu občas někteří píšou).

Nikdy jsem nevlezl do té správné Partaje, ale v naší rodině jsme si tu „temnou totalitu“ příliš nebrali. A zrovna teď jsme s mladými vzpomněli na to, když jsme ke konci 70.let dojížděli v pátek odpoledne na zahradu (to už chodili do školy), jak hned od auta běželi na jahody a cpali se plnými pusami. Ony se dětičky rády cpaly jahodami sotva se batolily.  A užily si předškolního věku na zahradě dost. Ženské tehdy za „temné totality“ nežily ve „strachu“ (další takový pojem jednoho takového autora), měly zaručen návrat po mateřské na své pracoviště. A tak si to mnohé užívaly, moje plných pět let, vždy tak 8 měsíců v roce na venkově. Proto jsem od května 1970 dělal hlavní potravinové nákupy, takže vím, kolik masa jsem v pátek přivážel ven k rodině. I když i tam do obce v pátek přijížděla pojízdná prodejna, i s masem.

K těm jahodám to byla teď příležitost – zavzpomínat si. Na TV reportážích z blízkého Saska uváděli, jak tam pěstují jahody i v rozsáhlých skleníkách. Nu zkusil jsem to, a letos 4.března jsem do poloviny skleníku vysázel do substrátu čerstvě koupené jahodové sazenice (tedy loňské, přinesli je 3.3. v jedné známé jahodárně ve svazkách z chladírny, nevypadaly na pohled nijak nadějně). Ale hned prudce vyjely a tak už od 9.května sklízíme české jahody.

Tak to jsou životní radosti buranů. Vždyť jak napsal Henry David Thoreaum: Zahrada je místo, odkud na stát není vidět.